I heartily accept the motto, “That government is best which governs least”; and I should like to see it acted up to more rapidly and systematically. Carried out, it finally amounts to this, which also I believe, “That government is best which governs not at all”; and when men are prepared for it, that will be the kind of government which they will have.
Henry David Thoreau
Soudní spor mezi blogerem a čtenářem přispívajícím do diskuze. Podstatou sporu je kultivovanost diskuzních fór na zpravodajských servech, aneb co ještě je přijatelným osobním soudem na adresu jiné osoby chráněné ústavním právem na svobodu projevu a co již tuto hranici překračuje, anebo co už je a co jeětě není rasistický výrok, v elegantním soudním rozsudku.
Podrobný popis kauzy v níže uvedených článcích.
Pár komentářů pro a proti:
Ondřej Nezbeda - Puncovaný génius (vč. videozáznamu závěrečné řeči soudkyně)
Marek Švehla - Dobrý rozsudek nad blogerem
Miloš Čermák - Ponechme mravy, zrušme diskuze
Diskuze k tématu na Ihned.cz Pomozte nám sledovat diskuze pod články - přeci jen to alespoň něco posunulo o kus dále.
Původní článek: Michal Matoušek - Z magických střípků šachu, tolerance i lásky a diskuze k němu.
Politické dění v posledních 20 letech ovlivňuje snaha vypořádat se s komunistickou minulostí. Jedním z pokusů byl zákon z dílny poslanecké sněmovny Parlamentu ČR o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu č. 198/1993 Sb. Byl přijat 9. července 1993. Ihned po vstupu v platnost byl zákon napaden skupinou poslanců, kteří podali návrh na jeho zrušení u Ústavního soudu. Tento zákon, ač se snažil definovat nové prvky, zůstal jen střípkem procesu vyrovnání se s minulostí, ukázal se být v některých ohledech nepřesně definovaný a vyvolávající interpretační otázky a tím ve svém důsledku jen obtížně aplikovatelným.
Obsahem zákona je pouze několik paragrafů. Po úvodní preambuli, následují 3 skupiny paragrafů - §§ 1-4 snažící se definovat a popsat komunistický režim, jeho přisluhovače i jeho oběti a odpůrce, dále § 5 kterým se pozastavuje běh promlčecích lhůt trestných činů z období komunismu a §§ 6-8 řešící rehabilitaci obětí a zmocnění vlády.
Ústavní soud řešil návrh na zrušení celého zákona z podnětu 41 poslanců a rozhodl nálezem č. 14/1994. Hlavními argumenty navrhovatelů bylo rozpor zákona se zákazem retroaktivity, porušení principu rovnosti a celková legitimita režimu daná recepcí jeho norem. Ústavní soud rozdělil námitky do 3 skupin, tak jak jsou popsány výše.
Námitky k §§ 1-4
Zákon samotný neformuluje žádné nové skutkové podstaty trestných činů, nic podobného nelze z textu jeho první části dovodit. První čtyři paragrafy zákona se zabývají povahou režimu, jeho specifickými cíli, metodami a strukturálními rysy, nikoli povahou jednotlivců, kteří z těch či oněch pohnutek byli členy organizací, o něž se režim opíral. Zákon hovoří o "spoluodpovědnosti" jednotlivců na dvojí úrovni: o spoluodpovědnosti členů Komunistické strany Československa za způsob vlády v letech 1948 - 1989 a dále o spoluodpovědnosti těch, "kteří komunistický režim aktivně prosazovali. Jedná se pouze o deklaratorní ustanovení, které by se dalo porovnat se zákonem č. 22/1930, který obsahuje pouhé dvě věty, nichž jedna říká, že „T.G.Masaryk se zasloužil o stát“ a nezakládá ani žádnou povinnost ani sankci.
Soud tedy hodnotí první část zákona jako ustanovení morálně-politické a nikoli právní povahy. Jde o hodnocení historického období bývalého Československa, které, přestože je obsaženo v právním předpise, ani z hlediska vědecké a publicistické činnosti nepředstavuje závazný názor.
Námitky k § 5
§ 5 ZPZK Do promlčecí lhůty trestných činů se nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby.
Ústavní soud se ve své obsáhlé argumentaci snažil potvrdit ustanovení tohoto paragrafu. Argumentoval stavem společnosti, kde stav hromadných a státem chráněných nezákonností nebyl ani výsledkem individuálních omylů, přehmatů, nedbalostí a poklesků jednotlivců, jež by mohly skýtat šanci případného trestního stíhání, ale výsledkem cílevědomého a kolektivního chování aparátu politické a státní moci jako celku, které trestní stíhání a priori vylučovalo. Stav kdy normy jsou platné pouze formálně a je tedy udržována fikce jejich platnosti, která poskytuje ochranu vyvoleným na něž nedopadá a je také všeobecně prostoupena běžným životem. Nejedná se tedy o určení nové překážky, která by stavila běh promlčecích lhůt, ale pouze o určení období, kdy lhůty běžet měly, ale nemohly. Lhůty tedy počínají běžet až 30.12.1989 (poslední čin bude promlčen 30.12.2009).
Otázkou se kterou se soud musel vyrovnat je prolomení zákazu retroaktivity norem. Listina základních práv a svobod v čl. 40 odst. 6 (Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.) se zabývá tím, které trestné činy lze principiálně stíhat (totiž ty, jež byly vymezeny zákonem v době, kdy byl čin spáchán), a neupravuje otázku, jak dlouho lze tyto činy stíhat. Proto, dle soudu k retroaktivitě nedochází, jelikož určení této doby je vlastně procesní norma, na kterou se nevztahuje ochrana nemožnosti odstranění základních lidských práv dle čl. 9, odst.2 Ústavy ČR (Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.)
Ustanovení §5 ovšem neřeší, zda se vztahuje pouze na trestné činy, které nebyly ke dni účinnosti zákona č. 198/1993 Sb. (ke dni 1. 8. 1993) ještě promlčené nebo obnovuje trestnost i u těch činů, u kterých již v souladu se zákonem promlčecí doba uplynula. Z tohoto důvodu je třeba odmítnout úvahy, že by toto ustanovení „oživovalo“ trestnost činů, u kterých již ke dni 1. 8. 1993 promlčení lhůta zcela uběhla, neboť když už má existovat výjimka ze zákazu retroaktivity, musí být zcela jednoznačná a nelze ji pouze dovozovat výkladem.
Proto parlament přijal další normu, která zcela jasně reguluje období od roku 1989 – 1993, které díky zákazu retroaktivity nelze postihnout zákonem č. 198/1993 Sb. Jedná se novelizaci §67a TZ písm. d) který říká, že
Uplynutím promlčecí doby nezaniká trestnost …
d) jiných trestných činů spáchaných v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a buď byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských.
Na jeho podporu jsou použity stejné argumenty, které uvedl ÚS v rozhodnutí výše.
Tento výklad zákona však není všeobecně přijímán, jak je vidět např. z rozhodnutí NS 4 TZ 44/2002. Kde se říká, že bezvýjimečný ústavní zákaz retroaktivity nepříznivějšího zákona v neprospěch pachatele ( čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a § 16 odst. 1 tr. zák.) brání tomu, aby byla "prostým" zákonem (§ 5 zák. č. 198/1993 Sb.) obnovena trestnost činů, které byly ke dni účinnosti takového zákona již promlčeny. Konkrétní rozhodnutí tedy náleží obecným soudům. K jakému názoru se přikloní je pouze v jejich pravomoci a je otázkou, zda tedy věc nedojde znovu k rozhodování ÚS.
Poslední závažnou námitkou byla námitka recepce norem komunistického režimu a tedy právní nástupnictví režimu nového. Poslanci zde vznesli námitku, že nelze považovat za legitimní režim na který vlastně právně navazujeme. Zde se ÚS zcela jasně připojil k materiálnímu pojetí právního státu, když se vyslovil k odmítnutí formálního právního státu, a k výkladu norem podle jejich obsahově materiálního smyslu. Je zde tedy použita podobná argumentace jako při norimberských procesech po druhé světové válce, nelze se slepě odvolávat na tehdy platné předpisy, když z nebyl naplněn jejich smysl (konkrétně je zde zmíněn komunistický převrat, který proběhl formálně v souladu s ústavou, ale ve své podstatě byl protiústavní). Z tohoto důvodu nelze považovat právní kontinuitu za platnou.
Z výše uvedených důvodů ÚS návrh na zrušení zákona č. 198/1993Sb. zamítl.
Zdroje:
Nález Pl.ÚS 19/93, ve Sbírce zákonů pod č. 14/1994 Sb.
Rozhodnutí NS 4 TZ 44/2002
Ústav pro studium totalitních režimů
Marek Ivičič - Náprava křivd a bezpráví z pohledu ústavního práva (Rigorózní práce PrF MU Brno 2007)
Obsah práva
Listovní tajemství chrání právo na nedotknutelnost sdělení přepravovaného poštou v uzavřeném obalu, ale jeho rozsah může být i širší. Tajemstvím je chráněn obsah písemnosti nebo zpráva bez ohledu na její hodnotu pro adresáta, odesílatele či toho kdo tajemství poruší. Zachovávat listovní tajemství jsou povinni všichni občané. Pokud dojde k porušení této povinnosti může se jednat o trestný čin (§239 TZ) , dopustí se ho ten kdo úmyslně poruší tajemství uzavřeného listu nebo jiné písemnosti při poskytování poštovní služby nebo jiným dopravním zařízením. Pokud by takový jednáním chtěl ještě způsobit škodu nebo na tom vydělat, hledí se na něj ještě přísněji, stejně tak jako na pracovníka pošty, který toto tajemství porušil.
Právo na listovní tajemství může být omezeno pouze zákonem. Tedy v případě, že např. Policie vyšetřuje určitou trestní kauzu může zásilku otevřít, bez toho aby danému policistovi hrozil postih. Takový postup je možný pouze v odůvodněných případech, je-li to nutné k objasnění daného případu, o povolení otevřít zásilku rozhoduje výhradně soud.
E-maily
V dnešní době klasické listovní zásilky pomalu ustupují, proto je otázkou zda se toto základní právo vztahuje i na emailovou komunikaci. Tj. zda například nadřízený v práci má právo na kontrolu odesílaných emailů.
Pracovník, který používá služební počítač pro osobní účely, porušuje pracovní kázeň dle zákoníku práce. Naproti tomu, ale zaměstnavatel, který kontroluje osobní e-maily zaměstnanců, porušuje Listinu základních práv a svobod. Pokud elektronická pošta přijde do osobní e-mailové schránky zaměstnance, zaměstnavatel ji nemůže číst! Zaměstnanci jsou ale povinni plně využívat pracovní dobu a nemohou si v pracovní době vyřizovat své soukromé záležitosti a nejsou oprávněni zneužívat služební počítače pro své osobní účely. Zaměstnavatel může zneužívání zabránit tím, že bude kontrolovat, od koho a v jakém rozsahu zaměstnanec do firemního počítače e-maily dostává a komu píše. Nesmí však kontrolovat jejich obsah, dostal by se totiž do křížku s jiným trestným činem a sice zneužití záznamu na nosiči dat (§257a TZ). Pokud by zjistil, že elektronická pošta zaměstnance je v takovém množství, pro které neplní povinnost spočívající v plném využívání pracovní doby, může se zaměstnancem skončit pracovní poměr. Toto porušení pracovní kázně však musí zaměstnavatel prokázat. Naskýtá se otázka, zda by zaměstnanec mohl souhlasit s tím, že zaměstnavatel bude jeho poštu číst. Jelikož jsou však v případě základních lidských práv jedná o nezadatelné a nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné práva, znamená to, že se jich nikdo nemůže zbavit sám tím, že by se jich vzdal. Proto takový souhlas neplatí.
Odkazy:
Za škody a ušlý zisk způsobené zablokováním dálnice nebo hraničního přechodu z důvodu demonstrace hájící základní lidská práva nenese odpovědnost stát.
Rozhodl tak ESD ve sporu o náhradu škody Eugen Schmidberger vs. Rakousko. Spor se vedl v otázce odpovědnosti státu za nesprávný postup jeho orgánů a porušení principu proporcionality základních práv.
Základní shrnutí: Přes Brennerský průsmyk vede jedna z hlavních komunikací ze severu Evropy na jih. V létě roku 1998 se ekologické sdružení Transitforum Austria rozhodlo zablokovat dálnici. Chtěli tím poukázat na zvyšující se tranzitní dopravu, která projíždí přes Rakousko a přináší zemi ekologické problémy. Celá akce proběhla v souladu s rakouským právem, byla ohlášena dopředu a taktéž byla předána informace dopravcům. Demonstrace zablokovala dálnici na celých 30 hodin, ovšem v kombinaci s probíhajícími svátky, kdy kamióny nesmí jezdit, byl jejich provoz omezen na celkově 4 dny. Pět vozidel společnosti pana Schmidbergera bylo na dálnici zablokováno po celou dobu, čímž společnosti vznikla škoda 10.tis. Euro. Ta podala žalobu proti Rakousku na náhradu škody a ušlý zisk. Rakouský soud toto neuznal a odvolací soud položil předběžnou otázku ESD, zda nečinností Rakouska nebylo narušeno právo na volný pohyb zboží v rámci EU, resp. že jde o zakázané omezení dovozu (článek 23 a 28 an. SES).
Z rozhodnutí soudu: Soud se musel vypořádat s otázkou, které z principů je nutno považovat za nadřazené. Zda jeden ze základních principů společenství a sice volný pohyb zboží nebo individuální osobní svobodu na projevení svého názoru a svobodu shromažďování.
Článek 28 a 29 SES požaduje, aby členské státy nečinili opatření, které by mohlo bát překážkou obchodu, v kombinaci s článkem 10, pak mají přijmout opatření, aby bylo tomuto předcházeno. Členské státy tedy mají povinnost zajistit na svém území volný pohyb zboží a musí přijmou opatření, aby nebyl blokován ze strany jednotlivců.
Avšak tato základní svoboda může být za určitých okolností omezena z důvodů stanovených článkem 30, tj. převažujícím veřejným zájmem. V tomto případě se jedná o zájem na ochranu základních práva jež upravuje EÚLP, ta však v článcích 10 a 11 sama říká, že svobodu projevu a svobodu shromažďovacím je možné omezit ve veřejném zájmu. Tyto svobody je tedy nutné chápat v jejich sociálním kontextu, v duchu toho čemu slouží. Nutno je určit, co je oním veřejným zájmem, který z cílů je více legitimní. Pro dosažení rovnováhy mezi těmito zájmy se musí zvážit veškeré okolnosti daného případu.
Obdobný případ: Případ byl srovnáván s podobnou situací ve Francii (rozsudek Komise vs. Francie C-265/95), kdy došlo k protestům francouzských zemědělců, kteří blokovali silnice a dokonce ničili dopravované zboží z ostatních zemí a napadaly posádky. Zde není na místě spekulovat o legitimnosti důvodu, ale ve formě protestu není sporu, že byl nelegitimní, zde by tedy stát mohl nést odpovědnost.
Relevantní skutečnosti: K uvedenému případu ESD pro upřesnil relevantní skutečnosti, podle kterých je možno určit, zda stát (resp. jeho orgány) postupovaly správně a ochraňovaly oba výše uvedené cíle proporcionálně, nebo zda došlo k pochybení. Je tedy nutno zvážit 1) zda demonstrace proběhla v souladu s národním právem, 2) forma protestu, jejich časovou a geografickou omezenost, 3) zda bylo účelem prezentovat relevantní názory nebo zda šlo o omezení obchodu se zbožím určitého druhu, 4) zda se státní orgány snažily eliminovat dopad demonstrace na silniční dopravu, 5) zda bylo porušení svobody pohybu zboží, rozsah a způsob relevantní cíli protestu. Nelze tedy jednoznačně konstatovat, zda je daná demonstrace porušení SES ze strany určitého státu, nebo ne. Je potřeba zkoumat výše uvedené skutečnosti a na jejich základě poté rozhodnout.
Závěr: V uvedeném případě soud došel k závěru, že demonstrace byla řádně ohlášená, forma byla jasná, šlo o prezentaci relevantního zájmu, státní orgány se snažili předejít škodám (odklánění dopravy, rozhlas apod.) a že tedy celkově byly použité prostředky relevantní cíli, o který demonstranti usilovali. Rakousko tedy není povinno platit náhradu škody panu Schmidbergrovi.
Rozsudek tak přinesl jasné vymezení neostré hranice mezi těmito dvěma důležitými svobodami. Jejich rozlišení může být důležité i pro dění v České republice, resp. na jejích jižních hranicích. Z výše uvedeného je možné dovodit, že v naprosté většině případů Rakousko nenese podle kritérií ESD za blokády našich hranic odpovědnost.
Rozsudek ze dne 12. 6. 2003 C-112/00 (2003/6/548 německy)
Hradec Králové
NSS se v tomto případě ztotožnil se závěrem správních orgánů i městského soudu, že jednání stěžovatele mělo diskriminační povahu. Snížené jízdné totiž mohli využívat občané ve věku 65 až 70 let mající trvalé bydliště na území města; ostatní lidé téže věkové kategorie, jejichž trvalé bydliště se nachází jinde, výhody požívat nemohly. Při stanovování jízdného došlo k diferenciaci mezi osobami téhož věku, přičemž jediným kritériem bylo místo trvalého pobytu.
S odvoláním na rozsudky ÚS a ESLP je k posouzení diskriminačního jednání potřeba posuzovat několik souběžných parametrů. Diskriminací je jednání, kdy se s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro rozdílný přístup, a pokud se tímto jednáním nesleduje legitimní cíl, nebo pokud nejsou použité prostředky sledovanému cíli přiměřené. Soud naplnění těchto kriterií neshledal.
Dopravní podnik tak argumentoval, že je jeho povinností pečovat o potřeby jeho občanů, toto jednání samo o sobě není diskriminační, důležité zda bylo k naplnění sledovaného cíle použito přiměřených prostředků. V tomto bodě je NSS přesvědčen, že kritérium přiměřenosti naplněno nebylo. Je bezpochyby legitimní, pokud město pečuje o své občany, ovšem nemůže tak činit jakýmkoliv způsobem. Selektivní cenově dostupnější jízdné vyloučilo z využívání této možnosti cizí státní příslušníky, jakož i občany České republiky s jiným trvalým bydlištěm.
Z hlediska judikatury Evropského soudního dvora (věc Angonese, C – 281/98) představuje takovéto rozlišování pro občany jiných členských států Evropské unie diskriminaci na základě státní příslušnosti. Je-li popsané jednání diskriminační ve vztahu k cizím státním příslušníkům, tím spíše může být v souzené věci diskriminační pro občany České republiky ve věku 65 až 70 let s trvalým bydlištěm jinde než v uvedených obcích. Pokud mělo být občanům důchodového věku poskytováno levnější jízdné, mělo se tak stát ve vztahu ke všem osobám této skupiny, a to bez ohledu na to, kde se nachází jejich trvalé bydliště: mezi využíváním prostředků městské hromadné dopravy a trvalým bydlištěm na území určité obce nelze najít natolik úzký vztah, aby mohl ospravedlnit zvýhodňování občanů této obce před občany obce jiné.
Z těchto důvodů lze uzavřít, že ve vztahu k osobám ve věku 65 až 70 let, které neměly trvalé bydliště v H. K., P. a dopravně připojených obcích, představovala nemožnost získat zlevněné jízdné nepřípustnou diskriminaci ve smyslu § 6 zákona o ochraně spotřebitele č. 634/1992 Sb.
rozhodnutí NSS ze dne 20. 12. 2006, č.j. 1 As 14/2006-68
Liberec
V případě Liberce se jednalo v podstatě o stejnou kauzu s rozdílem, že uvedené diskriminační jednání bylo uplatňováno vůči skupině obyvatel bez rozlišení věku, rozhodujícím kritériem, tak bylo pouze trvalé bydliště na území města. Rozdíl v ceně jízdenky činil 40 Kč. Rozhodnutí bylo odůvodněno podobně jako ve výše uvedeném případě, nebyl naplněn rozhodující faktor přiměřenosti.
Dopravce se přitom obhajoval tím, podle něj je v souladu s dobrými mravy, když fyzické osoby, které na území města trvale bydlí a většinou zde platí daně a přispívají tak k naplnění rozpočtu města, dostanou část těchto daní zpět ve formě slevy na jízdném. Podle NSS nelze ale poukaz na tzv. „daňová hlediska“ považovat za přiměřený.
Nejvyšší správní soud s odkazem na zákon o rozpočtovém určení výnosu některých daní územním samosprávným celkům uvedl, že…. „poskytnutí slev na jízdném občanům s trvalým pobytem na území města Liberce s odůvodněním, že se významnou měrou podílejí na výnosech z daní, nemůže být považováno za rozumné a objektivní ospravedlnění, neboť do daňových příjmů rozpočtu města Liberec přispívají všechny osoby, které platí daně uvedené v § 4 odst. 1 zákona č. 243/2000 Sb.“. Uložená pokuta 50.000 Kč, tak byla potvrzena.
tisková zpráva rozhodnutí NSS ze dne 20. 12. 2006 sp.zn. 4 As 63/2005 (text dosud nezveřejněn)
Ústavní soud rozhodl, že podání adresovaná soudům v České republice podaná s připojeným uznaným elektronickým podpisem se nemusí do 3 dnů doplňovat originálem v papírové podobě. Jedná se tedy o plné zrovnoprávnění elektronického a papírového podání (za určitých podmínek). Původní znění OSŘ upravovalo podání pouze se zaručeným el. podpisem, nešlo tedy podat klasické elektronické podání. Poté proběhla novela (z. č. 226/2002 Sb.), která toto ustanovení vypustila, ovšem s tím, že soudy začali tento výklad vykládat, tak že je nutno písemně doplnit do 3 dnů.
Ustanovení §42 odst. 1 OSŘ zní :
PŘED NOVELOU „Podání je možno učinit písemně, ústně do protokolu, v elektronické podobě podepsané elektronicky podle zvláštních předpisů, telegraficky nebo telefaxem.“
NOVELA „Podání je možno učinit písemně, ústně do protokolu, v elektronické podobě, telegraficky nebo telefaxem.“.
Dále odst. 3 upřesňuje „Podání obsahující návrh ve věci samé učiněné telegraficky je třeba písemně doplnit nejpozději do tří dnů, je-li písemné podání učiněno telefaxem nebo v elektronické podobě, je třeba v téže lhůtě jej doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží.“
Soud uvedl, že pouze jazykovým rozborem nelze na danou problematiku nahlížet. Je nutno se podívat po účelu zákona o elektronickém podpisu č. 227/2000 Sb.
V důvodové zprávě k zákonu o elektronickém podpisu je uvedeno, že hlavním principem navrhovaného zákona je zajistit, že datové zprávy nesmí být diskriminovány, tj. že nesmí existovat rozpor v zacházení mezi datovými zprávami a dokumenty na papíře. Zaručený elektronický podpis jako jeden z druhů elektronického podpisu představuje ekvivalent „ověřeného podpisu“ na papíru a využívá technologických postupů, které umožňují jednoznačnou identifikaci a autentizaci osoby, která podpis vytvořila, dále je uvedeno, že zaručený elektronický podpis zaručuje, že datovou zprávu podepsala oprávněná osoba. Zaručené elektronické podpisy podložené osvědčením vydaným poskytovatelem certifikačních služeb budou uznány jako vlastnoruční podpis v případech, kdy takový vlastnoruční podpis požadují právní předpisy nebo dohoda stran.
Podle ÚS je tedy zřejmé, že úmyslem zákonodárce při přijetí novely č. 226/2002 Sb. nebylo negovat použití elektronického podpisu jako institutu rovnocenného písemnému vlastnoručnímu podpisu, ale pouze rozšířit komunikaci se soudní mocí na možnost učinit podání v elektronické podobě i bez zaručeného elektronického podpisu. Podání v elektronické podobě splňující požadavky zákona o elektronickém podpisu (podání v elektronické podobě, jestliže je k němu připojen uznávaný elektronický podpis dle ustanovení § 11 odst. 1 zákona o elektronickém podpisu) je podáním rovnocenným s podáním v písemné podobě na papíře s vlastnoručním podpisem. Podání učiněné elektronicky bez zaručeného elektronického podpisu je nadále nutné do 3 dnů doplnit.
Poznámka na okraj. Samotné podání je tedy možné učinit elektronicky (s uznávaným el. podpisem), ovšem pokud je subjekt zastupován, je nutno doložit originál plné moci, což je přípustné pouze v originálu v písemné podobě do 3 dnů od podání.
Podal na něj tedy trestní oznámení pro porušování autorského práva dle § 152 TZ (s trestní sazbou odnětí svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty). Okresní a krajský soud daly za pravdu provozovateli, dovolací Nejvyšší soud věc obě rozhodnutí zrušil a přehodnotil vše úplně opačně, věc tak byla rozhodnuta, okresní soud v novém líčení uložil pokutu a krajský soud ji prominul, ale rozhodnutí potvrdil.
Dále ÚS zpochybnil rozhodnutí NS v otázce naplnění skutkových znaků trestnosti trestného činu, jak v otázce úmyslu, které je v rozhodnutí soudu nejednoznačně podloženo. NS pouze argumentuje proč je potřeba platit autorské poplatky, což určuje protiprávnost činu, ale ne jeho trestnost. Také v otázce polemiky se samotným naplněním skutkové podstaty není uvedeno odůvodnění rozhodnutí. Dochází tak k porušení ústavního práva na ochranu před svévolí stání moci a zaručení práva na soudní ochranu, dle čl. 36/1 LZPS. Dále ÚS argumentuje, že daná věc mohla být nižšími soudy posouzena jako bagatelní a nebo překvalifikována jako přestupek, jak vyplývá z jejich podkladů.
Nejzávažnější částí je pak konec rozhodnutí. Dle ÚS je nutné pokládat trestní právo jako poslední možnost řešení, pokud selžou veškeré další formy. Uvedený spor je z povahy věci primárně věcí občanskoprávní a měl být řešen odpovídajícím druhem řízení, příp. pokud by nevyšlo tak ve správním řízení a až poté mělo nastoupit řízení trestní. Stěžovatel jako provozovatel baru umožnil kontrolu OSA, avšak odmítl placení autorských poplatků s odůvodněním, že je platit nemusí. Tento svůj postup založil na nesprávné, nikoliv však pouze účelově smyšlené, argumentaci. Ústavní soud je přesvědčen, že takovýto spor o výklad autorského práva mohl být snadno vyřešen v řízení občanskoprávním. Trestní právo tak v tomto případě mění postavení stran v neprospěch jedné z nich, když místo druhé nastupuje stát s autoritativními prostředky donucení. Dochází tak k porušení čl. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy (obdobně viz nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 469/04). Trestní právo tak nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu (nález sp. zn. I. ÚS 4/04)
Zláště v případech kdy k ochraně autorských práv byly zřízeny specializované subjekty, je nutno pečlivě zvažovat oprávněnost zahájení trestního řízení. Z pohledu práva autorského je nepřípustné, aby se kolektivní správce autorských práv zbavoval své úlohy hájit práva autorů jejím přenesením na orgány činné v trestním řízení. Podání trestního oznámení na osobu porušující autorská práva nezbavuje kolektivního správce povinnosti domáhat se vzniklých nároků cestou občanskoprávní, kterou mu ukládá § 100 odst. 1 písm. i) autorského zákona. V trestním řízení nemohl být přiznán nárok na zaplacení poplatku správci.
Samozřejmě, že je třeba se řídit zásadou, že každý trestní čin má být potrestán, ale mělo by se přihlédnout i k výše uvedeným výtkám ÚS. Do budoucna tak budou muset činit veškeré soudy, pro něž je rozhodnutí ÚS závazným. ÚS předešlá výše uvedená rozhodnutí zrušil.
Související nálezy pod sp. zn. IV. ÚS 469/04, sp. zn. I. ÚS 4/04
Ústava, LZPS – Listina, AutZ - Autorský zákon, TZ - Trestní Zákon
IN Hospodářské noviny: Ústavní soud včera udeřil do stolu. Nejenže už podruhé pracoval v nevídané rychlosti, aby včas zastavil zákon-zmetek. Rovnou dal parlamentu zásadní lekci.
Odškodné pro klienty bank Union, Kreditní a Plzeňské jsme loni na tomto místě nazvali "snad nejhorším zákonem roku". Bylo nesystémové a zhůvěřilé (už jednou odškodné dostali, a to štědřeji než podle evropských předpisů, totiž do 700 tisíc korun). Zvýhodnilo by jednu konkrétní finanční skupinu, jeden a tři čtvrtě miliardy by získala PPF Petra Kellnera. A to na úkor ostatních bank, z jejichž příspěvků se plní Fond pojištění vkladů. Na nálezu je nejzajímavější, že tyto námitky soudkyně-zpravodajka Eliška Wagnerová nechala stranou. Protiústavnost shledala v tom, že zákon byl "přílepek" čili "divoký jezdec" k úplně jinému předpisu. A soud ji plně podpořil, hlasoval 13:0 včetně předsedy Rychetského.
Je to silný vzkaz, jeden ze zásadních nálezů nynějšího Ústavního soudu. Parlament může zkoušet "přílepky" znovu, někteří lidé se musí o kamna spálit dvakrát nebo třikrát. Ale včerejšek v zásadě znamená konec "divokých jezdců". 16.2.2007
Zdroj - hn.ihned.cz
Již z potřeby odlišení zákonodárné iniciativy a pozměňovacího návrhu, a to kvůli dodržení zvýšených ústavních nároků na prvně jmenovanou, lze dovodit, že pozměňovací návrh by měl skutečně toliko pozměňovat předkládanou právní úpravu, tedy neměl by ji ani zásadně měnit, ani zásadně rozšiřovat a tím méně by se měl pohybovat mimo předmět zákonodárné iniciativy, resp. návrhu zákona.
„wild riders“ (tzv. divocí jezdci). V tomto případě jde o překračování kritérií testu uplatňovaného na základě tzv. germaneness rule, tj. pravidla úzkého vztahu. Jinými slovy jde o testování otázky, zda v konkrétním případě jde o řádný pozměňovací návrh anebo o návrh, pro který se v českém prostředí vžilo označení tzv. „přílepek“. V tomto případě se technikou pozměňovacího návrhu k návrhu zákona připojí úprava zcela jiného zákona, s legislativní předlohou nesouvisejícího. Je zřejmé, že i intenzita změn obsažených v přílepku by mohla být sama o sobě problémem, byl-li by předkládán jako samostatný návrh zákona, což se ovšem v procesu přijímání „přílepkového pozměňovacího návrhu“ neřeší, neboť ve třetím čtení procesu příjímání zákonů není pro debatu tohoto druhu prostor.
Mezi posuzovaná kritéria patří zejména následující kritéria, přičemž ke konstatování kolize pozměňovacího návrhu s pravidlem postačí i nenaplnění jen některého z nich:
