K trestnosti hry „skořápky“

Hra „skořápky“, resp. „placičky“, je hra, které se účastní jednak její provozovatel, využívající své zručnosti při přemisťování koleček z místa na místo, a dále pak třetí osoba, která proti provozovateli sází peníze a snaží se uhodnout, na kterém místě se nachází označené kolečko poté, co s nimi provozovatel nějakou dobu manipuloval. Vzhledem k tomu, že člověk obvyklých schopností není schopen tyto přesuny spolehlivě sledovat a zaznamenat, takže za takové situace pouze hádá, kde se kolečko nachází a při jejich celkovém počtu tři je tedy pravděpodobnost provozovatele na výhru dvakrát vyšší, je zřejmé, že tato hra rovné možnosti výhry pro účastníky nezaručuje a jsou tak naplněny zákonné znaky trestného činu provozování nepoctivých her a sázek podle § 250c tr. zák.

NS 11 Tdo 48/2007

Protikomunistický zákon

Politické dění v posledních 20 letech ovlivňuje snaha vypořádat se s komunistickou minulostí. Jedním z pokusů byl zákon z dílny poslanecké sněmovny Parlamentu ČR o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu č. 198/1993 Sb. Byl přijat 9. července 1993. Ihned po vstupu v platnost byl zákon napaden skupinou poslanců, kteří podali návrh na jeho zrušení u Ústavního soudu. Tento zákon, ač se snažil definovat nové prvky, zůstal jen střípkem procesu vyrovnání se s minulostí, ukázal se být v některých ohledech nepřesně definovaný a vyvolávající interpretační otázky a tím ve svém důsledku jen obtížně aplikovatelným.

Obsahem zákona je pouze několik paragrafů. Po úvodní preambuli, následují 3 skupiny paragrafů - §§ 1-4 snažící se definovat a popsat komunistický režim, jeho přisluhovače i jeho oběti a odpůrce, dále § 5 kterým se pozastavuje běh promlčecích lhůt trestných činů z období komunismu a §§ 6-8 řešící rehabilitaci obětí a zmocnění vlády.

Ústavní soud řešil návrh na zrušení celého zákona z podnětu 41 poslanců a rozhodl nálezem č. 14/1994. Hlavními argumenty navrhovatelů bylo rozpor zákona se zákazem retroaktivity, porušení principu rovnosti a celková legitimita režimu daná recepcí jeho norem. Ústavní soud rozdělil námitky do 3 skupin, tak jak jsou popsány výše.

Námitky k §§ 1-4
Zákon samotný neformuluje žádné nové skutkové podstaty trestných činů, nic podobného nelze z textu jeho první části dovodit. První čtyři paragrafy zákona se zabývají povahou režimu, jeho specifickými cíli, metodami a strukturálními rysy, nikoli povahou jednotlivců, kteří z těch či oněch pohnutek byli členy organizací, o něž se režim opíral. Zákon hovoří o "spoluodpovědnosti" jednotlivců na dvojí úrovni: o spoluodpovědnosti členů Komunistické strany Československa za způsob vlády v letech 1948 - 1989 a dále o spoluodpovědnosti těch, "kteří komunistický režim aktivně prosazovali. Jedná se pouze o deklaratorní ustanovení, které by se dalo porovnat se zákonem č. 22/1930, který obsahuje pouhé dvě věty, nichž jedna říká, že „T.G.Masaryk se zasloužil o stát“ a nezakládá ani žádnou povinnost ani sankci.

Soud tedy hodnotí první část zákona jako ustanovení morálně-politické a nikoli právní povahy. Jde o hodnocení historického období bývalého Československa, které, přestože je obsaženo v právním předpise, ani z hlediska vědecké a publicistické činnosti nepředstavuje závazný názor.

Námitky k § 5
§ 5 ZPZK Do promlčecí lhůty trestných činů se nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby.
Ústavní soud se ve své obsáhlé argumentaci snažil potvrdit ustanovení tohoto paragrafu. Argumentoval stavem společnosti, kde stav hromadných a státem chráněných nezákonností nebyl ani výsledkem individuálních omylů, přehmatů, nedbalostí a poklesků jednotlivců, jež by mohly skýtat šanci případného trestního stíhání, ale výsledkem cílevědomého a kolektivního chování aparátu politické a státní moci jako celku, které trestní stíhání a priori vylučovalo. Stav kdy normy jsou platné pouze formálně a je tedy udržována fikce jejich platnosti, která poskytuje ochranu vyvoleným na něž nedopadá a je také všeobecně prostoupena běžným životem. Nejedná se tedy o určení nové překážky, která by stavila běh promlčecích lhůt, ale pouze o určení období, kdy lhůty běžet měly, ale nemohly. Lhůty tedy počínají běžet až 30.12.1989 (poslední čin bude promlčen 30.12.2009).

Otázkou se kterou se soud musel vyrovnat je prolomení zákazu retroaktivity norem. Listina základních práv a svobod v čl. 40 odst. 6 (Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.) se zabývá tím, které trestné činy lze principiálně stíhat (totiž ty, jež byly vymezeny zákonem v době, kdy byl čin spáchán), a neupravuje otázku, jak dlouho lze tyto činy stíhat. Proto, dle soudu k retroaktivitě nedochází, jelikož určení této doby je vlastně procesní norma, na kterou se nevztahuje ochrana nemožnosti odstranění základních lidských práv dle čl. 9, odst.2 Ústavy ČR (Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.)

Ustanovení §5 ovšem neřeší, zda se vztahuje pouze na trestné činy, které nebyly ke dni účinnosti zákona č. 198/1993 Sb. (ke dni 1. 8. 1993) ještě promlčené nebo obnovuje trestnost i u těch činů, u kterých již v souladu se zákonem promlčecí doba uplynula. Z tohoto důvodu je třeba odmítnout úvahy, že by toto ustanovení „oživovalo“ trestnost činů, u kterých již ke dni 1. 8. 1993 promlčení lhůta zcela uběhla, neboť když už má existovat výjimka ze zákazu retroaktivity, musí být zcela jednoznačná a nelze ji pouze dovozovat výkladem.

Proto parlament přijal další normu, která zcela jasně reguluje období od roku 1989 – 1993, které díky zákazu retroaktivity nelze postihnout zákonem č. 198/1993 Sb. Jedná se novelizaci §67a TZ písm. d) který říká, že
Uplynutím promlčecí doby nezaniká trestnost …
d) jiných trestných činů spáchaných v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a buď byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských.
Na jeho podporu jsou použity stejné argumenty, které uvedl ÚS v rozhodnutí výše.

Tento výklad zákona však není všeobecně přijímán, jak je vidět např. z rozhodnutí NS 4 TZ 44/2002. Kde se říká, že bezvýjimečný ústavní zákaz retroaktivity nepříznivějšího zákona v neprospěch pachatele ( čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a § 16 odst. 1 tr. zák.) brání tomu, aby byla "prostým" zákonem (§ 5 zák. č. 198/1993 Sb.) obnovena trestnost činů, které byly ke dni účinnosti takového zákona již promlčeny. Konkrétní rozhodnutí tedy náleží obecným soudům. K jakému názoru se přikloní je pouze v jejich pravomoci a je otázkou, zda tedy věc nedojde znovu k rozhodování ÚS.

Poslední závažnou námitkou byla námitka recepce norem komunistického režimu a tedy právní nástupnictví režimu nového. Poslanci zde vznesli námitku, že nelze považovat za legitimní režim na který vlastně právně navazujeme. Zde se ÚS zcela jasně připojil k materiálnímu pojetí právního státu, když se vyslovil k odmítnutí formálního právního státu, a k výkladu norem podle jejich obsahově materiálního smyslu. Je zde tedy použita podobná argumentace jako při norimberských procesech po druhé světové válce, nelze se slepě odvolávat na tehdy platné předpisy, když z nebyl naplněn jejich smysl (konkrétně je zde zmíněn komunistický převrat, který proběhl formálně v souladu s ústavou, ale ve své podstatě byl protiústavní). Z tohoto důvodu nelze považovat právní kontinuitu za platnou.

Z výše uvedených důvodů ÚS návrh na zrušení zákona č. 198/1993Sb. zamítl.

Zdroje:
Nález Pl.ÚS 19/93, ve Sbírce zákonů pod č. 14/1994 Sb.
Rozhodnutí NS 4 TZ 44/2002
Ústav pro studium totalitních režimů
Marek Ivičič - Náprava křivd a bezpráví z pohledu ústavního práva (Rigorózní práce PrF MU Brno 2007)

Trestní pravomoc v rámci EU

Soudní dvůr ve svém rozsudku C-176/03 dovodil, že trestně-právní otázky nemohou být upravovány na základě Smlouvy o ES, ale mají vycházet z hlavy IV Smlouvy o Evropské unii. Jedná se tak o vyjasnění pravomocí mezi prvním a třetím pilířem.
Komise požádala Soudní dvůr o zrušení rámcového rozhodnutí Rady 2003/80/SVV ze dne 27. ledna 2003 o trestněprávní ochraně životního prostředí, které členským státům ukládalo povinnost stanovit trestní sankce pro případy porušení práva životního prostředí vymezené v uvedeném rámcovém rozhodnutí se zdůvodněním, že pravomoc pro uložení takové povinnosti členským státům vyplývá z návrhu směrnice, který Komise sama předložila a který byl Radou odmítnut.
Soudní dvůr ve své analýze odkazuje při ověřování řádnosti právního základu na tradiční kritérium cíle a obsahu aktu. V tomto případě je dotčenou politikou Společenství politika ochrany životního prostředí. Přesto se jedná o zásadní rozsudek, jehož význam značně přesahuje tuto oblast. Stejné argumenty lze v plné šíři uplatnit i na ostatní politiky Společenství a na čtyři svobody (volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu).Z rozsudku vyplývá, že trestní právo jako takové nepředstavuje politiku Společenství. Vhodná trestněprávní opatření proto lze na základě Společenství přijímat pouze na úrovni jednotlivých odvětví a pouze za podmínky, že byla zjištěna potřeba reagovat na závažné nedostatky při provádění cílů Společenství a přijmout trestněprávní opatření, která by zaručila plnou účinnost některé politiky Společenství nebo řádné fungování některé svobody.

Z hlediska materiální stránky tedy argumentace Soudního dvora platí nejen pro ochranu životního prostředí, ale pro všechny politiky Společenství a pro všechny svobody, u nichž existují závazné normy, jejichž účinnost by měla být zaručena existencí souvisejících trestních sankcí.

Závěr:
Do budoucna je tedy na Komisi, aby sama posoudila nutnost trestněprávních sankcí. Navrhování trestních sankcí spadá pod první pilíř a nelze je navrhovat z jiného titulu. Pokud Komise dojde k názoru, že taková úprava není potřebná nebude ji možné navrhnout jiným způsobem (např. přes Radu).
Trestněprávní ustanovení, jejichž cílem je podpora soudní a policejní spolupráce v širším smyslu slova, včetně opatření o vzájemném uznávání soudních rozhodnutí a opatření harmonizace trestního práva, která nesouvisejí s prováděním politik nebo základních svobod Společenství, spadají pod hlavu VI Smlouvy o EU.

Rozsudek Soudního dvora ve věci C-176/03
o důsledcích rozsudku Soudního dvora ze dne 13. 9. 2005 (C-176/03 Komise/Rada)
EU Law Blog: Criminal penalties for environmental offences part 1, part 2

Kriminalizace společnosti

Soudci upozorňují na nebezpečí kriminalizace
Záznam z konference Soudcovské unie ČR. Hlavním tématem byly otázky okolo dopadu zvyšující se frekvence používání nástrojů trestního práva ve společenských vztazích. Velkým problémem je kriminalizace protivníka jednoduchou metodou - podáním trestního oznámení. Využívají je podnikatelé, ale i politici. Často vede k rychlému odstřelení protivníka ze scény, nebo minimálně k jeho veřejnému zostouzení a poškození jeho pověsti, ikdyž se nic neprokáže.
Trestní právo by mělo přicházet na řadu až jako poslední instrument státu k prosazení práva. Dnes se často stává, že podnikatelé místo civilní žaloby podají raději trestní oznámení - nic je nestojí, policie udělá část práce za ně a hlavně poškodí to protivníka více než vidina mnohaletého civilního sporu. Právě pomalý proces rozhodování a důkazní břemeno na žalobci jsou hlavními důvody volby této metody.
Justice je pro takovéto případy pro stát příliš drahá, tato praxe se musí zredukovat. Musí se odstranit byrokracie a zjednodušit právní systém jako celek, např. převést některé skutkové podstaty z práva trestního do práva civilního - pomluva, vymáhání poplatků za rozhlas a televizi. Jinak se problémy české justice nevyřeší.

Videozáznam z tiskové konference k přehrání ZDE

Zdroj : www.epravo.cz/v01/index.php3?s1=3&s2=0&s3=0&....

Trestnost výroby, držení a pěstování

Česká republika nepatří ke státům, které by měly silnou regulaci drogové problematiky, spíše se řadí do středu spektra. Samotné držení drogy není trestné (viz. rozhodnutí NS č.j. 5 Tdo 1167/2004), pokud nepřesahuje magickou hranici „množství většího než malé“, tato hranice je upravena ve zvláštních policejních předpisech. Definice množství povolené drogy je značně vágní, avšak v praxi je tento stav využíván bez problému. Množství je určeno závazným pokynem policejního prezidenta č. 39/1998. Postup policie upravuje pokyn č. 12/1999. Závaznost je však dána pouze pro policejní sbor. Jsou zde i upraveny výše pokut za drobné překročení hranic nastavených závaznými pokyny.

Zcela odlišný je ale postoj k jakékoli formě distribuce nebo výroby drogy. Toto upravuje zejména TZ ve svých §§ 187 a 195. Zákaz se vztahuje na výrobu, dovoz, provážení, nabídku, zprostředkování, prodej, přechovávání nebo podobné činnosti vedoucí k získání drogy. Zde je trestní sazba 1-5 let, příp. zvýšená až na 15 let.

V § 195 je uvedeno, že specifikaci omamných a psychotropních látek, nebo látek jež je obsahují stanoví zvláštní zákon, tímto zákonem je zákon o návykových látkách č. 167/1998 Sb., jež ve svých přílohách přesně definuje jaká chemická látka se skrývá pod jednotlivými názvy drog. Tento zákon je speciálním druhem předpisu k TZ, ikdyž v něm není uveden přímý odkaz na výše uvedené §§ TZ. Dle stanoviska NS je nutno brát v potaz jeho zacílení, jakožto i důvodovou zprávu a celkový kontext jeho přijetí. Z toho vyplývá, že definice omamných látek, psychotropních látek a přípravků je obsahujících a prekursorů uvedených v přílohách tohoto zákona je jeho nedílnou součástí. Zákon zároveň stanoví druhy zákazu nakládání s těmito látkami. Porušení tohoto zákazu je pak nutně naplněním § 187 a n. TZ (viz. rozhodnutí NS č.j. 7 Tdo 1179/2005). Nelze se tak v tomto směru odvolávat na neurčitost zákona, systematičnost je zde založena na smyslu a ne na formálním odkazu.

Předmět zákona o návykových látkách

Zákon obecně upravuje možnosti zacházení s návykovými a psychotropními látkami a jedy. Jeho účelem je stanovit postupy pro komerční zpracování a další využití pro netrestnou činnost. Upravuje postupy lekáren, dovozců apod.

Dále také upravuje ve svém § 24 pěstování konopí a koky. Zakazuje a) pěstovat druhy a odrůdy rostliny konopí (rod Cannabis), které mohou obsahovat více než 0,3 % látek ze skupiny tetrahydrokanabinolů, b) pěstovat rostliny rodu Erythroxylon (keř koka). Porušení tohoto zákazu je naplněním skutkové podstaty trestného činu uvedeného v §187 TZ.

Osoby pěstující tyto rostliny nesplňující uvedená kritéria na ploše větší než je 100m² jsou povinny splnit ohlašovací povinnost a písemně nebo emailem s zaručeným el. podpisem o tomto informovat celní správu. Pokud tak neučiní vystavuje se postihu až do výše 100.000 Kč. Tedy pěstování technického konopí je možné pod uvedenou výměru bez ohlašovací povinnosti.

Ale i pokud bude rostlina obsahovat vyšší než uvedené množství zakázané látky je policie povinna zkoumat k jakému účelu byla rostlina pěstována. Nelze ihned prohlásit, zda se jedná o činnost směřující k výrobě drogy nebo o činnost jinou (vědeckou, zemědělskou, lékařskou, apod.), k tomuto viz. rozbor judikátu NS č.j. 3 Tdo 687/2006.

Lékař

Trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 tr. zák. se může dopustit i lékař předepisující pacientům léky obsahující omamnou a psychotropní látku nebo prekursor bez medicínské indikace, v neúměrně vysokém množství, přičemž si je vědom toho, že osoby, jimž jsou léky předepisovány, je mohou zneužít. (rozhodnutí NS č.j. 6 Tdo 547/2004). Množství a periodicita léků je dnes dohledatelná a soudní znalec je schopen zjistit jaké množství je potřeba pro jednoho pacienta. Proto i lékař, který má oprávnění nakládat s těmito látkami musí svoje jednání obhájit, jinak se musí zodpovídat. Úmyslnost jednání je nutno zjistit z konkrétních okolností případu.

Další informace:

Enspyro - legislativa

Drogovaporadna.cz

Autorské poplatky a trestní oznámení

ÚS : Právní vymožení zaplacení poplatku kolektivnímu správci autorských poplatků je nutno nejprve vymáhat občanskoprávní cestou, a teprve poté až trestní.

Vyslovil se tak v případu provozovatele sportovního baru, který odmítal zaplatit poplatek Ochrannému svazu autorskému za televizi umístěnou v jeho provozovně. Zástupce OSA snažil s dotyčným věc projednat, ale ten argumentoval, že poplatky jsou nemorální a nebude je tedy platit. Argumentace byla založena na tom, že již zaplatil poplatky České televizi, že již za pořady zaplatily komerční televize své poplatky a také na § 18 odst. 3 AutZ, ten říká, že Sdělováním díla veřejnosti není pouhé provozování zařízení umožňujícího nebo zajišťujícího takové sdělování.

Podal na něj tedy trestní oznámení pro porušování autorského práva dle § 152 TZ (s trestní sazbou odnětí svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty). Okresní a krajský soud daly za pravdu provozovateli, dovolací Nejvyšší soud věc obě rozhodnutí zrušil a přehodnotil vše úplně opačně, věc tak byla rozhodnuta, okresní soud v novém líčení uložil pokutu a krajský soud ji prominul, ale rozhodnutí potvrdil.

Ústavní soud potvrdil, že stěžovatel svým jednáním jednal v rozporu s autorským zákonem. Výše uvedený odstavec AutZ se vztahuje na jiné případy, kdy dochází k instalaci zařízení na kterém nejsou provozovány autorská díla. Umožnění televizního vysílání tak skutečně podléhá poplatkům, protože v případě ČT se jedná o poplatek za veřejnou službu, u komerčních televizí jde pokaždé o zaplacení za jiný druh účelu a ne nemorální vícenásobnou platbu, každému subjektu šlo o jeho vlastní účel (zisk). Je zde ctěna koncepce, že se sdělováním veřejnosti autorské právo nevyčerpává.

Dále ÚS zpochybnil rozhodnutí NS v otázce naplnění skutkových znaků trestnosti trestného činu, jak v otázce úmyslu, které je v rozhodnutí soudu nejednoznačně podloženo. NS pouze argumentuje proč je potřeba platit autorské poplatky, což určuje protiprávnost činu, ale ne jeho trestnost. Také v otázce polemiky se samotným naplněním skutkové podstaty není uvedeno odůvodnění rozhodnutí. Dochází tak k porušení ústavního práva na ochranu před svévolí stání moci a zaručení práva na soudní ochranu, dle čl. 36/1 LZPS. Dále ÚS argumentuje, že daná věc mohla být nižšími soudy posouzena jako bagatelní a nebo překvalifikována jako přestupek, jak vyplývá z jejich podkladů.

Nejzávažnější částí je pak konec rozhodnutí. Dle ÚS je nutné pokládat trestní právo jako poslední možnost řešení, pokud selžou veškeré další formy. Uvedený spor je z povahy věci primárně věcí občanskoprávní a měl být řešen odpovídajícím druhem řízení, příp. pokud by nevyšlo tak ve správním řízení a až poté mělo nastoupit řízení trestní. Stěžovatel jako provozovatel baru umožnil kontrolu OSA, avšak odmítl placení autorských poplatků s odůvodněním, že je platit nemusí. Tento svůj postup založil na nesprávné, nikoliv však pouze účelově smyšlené, argumentaci. Ústavní soud je přesvědčen, že takovýto spor o výklad autorského práva mohl být snadno vyřešen v řízení občanskoprávním. Trestní právo tak v tomto případě mění postavení stran v neprospěch jedné z nich, když místo druhé nastupuje stát s autoritativními prostředky donucení. Dochází tak k porušení čl. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy (obdobně viz nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 469/04). Trestní právo tak nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu (nález sp. zn. I. ÚS 4/04)

Zláště v případech kdy k ochraně autorských práv byly zřízeny specializované subjekty, je nutno pečlivě zvažovat oprávněnost zahájení trestního řízení. Z pohledu práva autorského je nepřípustné, aby se kolektivní správce autorských práv zbavoval své úlohy hájit práva autorů jejím přenesením na orgány činné v trestním řízení. Podání trestního oznámení na osobu porušující autorská práva nezbavuje kolektivního správce povinnosti domáhat se vzniklých nároků cestou občanskoprávní, kterou mu ukládá § 100 odst. 1 písm. i) autorského zákona. V trestním řízení nemohl být přiznán nárok na zaplacení poplatku správci.

Samozřejmě, že je třeba se řídit zásadou, že každý trestní čin má být potrestán, ale mělo by se přihlédnout i k výše uvedeným výtkám ÚS. Do budoucna tak budou muset činit veškeré soudy, pro něž je rozhodnutí ÚS závazným. ÚS předešlá výše uvedená rozhodnutí zrušil.

Text nálezu 1 ÚS 69/06 (k trestnosti reprodukce děl bez smlouvy s kolektivním správcem autorských práv)

Související nálezy pod sp. zn. IV. ÚS 469/04, sp. zn. I. ÚS 4/04

Ústava, LZPS – Listina, AutZ - Autorský zákon, TZ - Trestní Zákon

Pěstování marihuany

Samotné pěstování rostliny konopí, nelze zároveň ztotožňovat s pojmem výroby omamné nebo psychotropní látky. Tak by tomu mohlo být jedině v případech, pokud by rostlina konopí byla sklizena a následně došlo k jejímu neoprávněnému zpracování.

Na pozemcích dovolatelů náležejících k domu a v prostorách domu, které společně obývali, vypěstovali 499 rostlin Cannabis sativa – konopí setého, z něhož bylo možno získat nejméně 71,111 g suché využitelné hmoty obsahující přibližně 1,920 gramů čisté psychoaktivní látky THC
Soudy obou stupňů se při právním posouzení skutku dostatečně nezabývaly otázkou, zda pěstování rostlin lze opravdu postavit na roveň výrobě návykových látek

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Obě dovolání dle NS relevantní, pokud dovolatelé namítli v podstatě to, že skutková zjištění soudů, jež jsou formulována především v tzv. skutkové větě ve výrokové části rozsudku soudu, vzhledem k absenci zákonného znaku „vyrobí“ neodpovídají soudem použité právní kvalifikaci skutku jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů.

V posuzovaném případě se dovolatelé měli dopustit uvedeného trestného činu v té podobě, že „společným jednáním neoprávněně vyrobili omamnou látku, a takový čin spáchali ve větším rozsahu“. Předmětem přezkumu, jenž byl vymezen obsahem podaných dovolání, pak bylo posouzení otázky, zda obvinění (dovolatelé) tím, že vypěstovali v rozsudku specifikované množství rostlin Cannabis sativa – konopí setého, vyrobili omamnou látku

Pod pojmem „neoprávněně vyrobí“ podle ustanovení § 187 odst. 1 tr. zák. je třeba rozumět proces, při kterém dochází k získání některé z látek uvedených v tomto ustanovení, pro který je zpravidla charakteristické to, že v jeho rámci se upravují použité komponenty (např. čištěním), ale dochází též k jejich další přeměně v jiné takové látky. Za výrobu omamné nebo psychotropní látky ve smyslu § 187 odst. 1 tr. zák. se považuje jakékoliv zhotovení nebo vytvoření takové látky (kromě pěstování určitých rostlin), a to bez ohledu na chemický či technologický postup

Výrazem „pěstování“ označuje pěstování opiového máku, keře koka a rostliny konopí. Rozlišuje se mezi výrazy „výroba“ a „produkce“, přičemž výraz „výroba“ označuje všechny procesy, kromě produkce, jež umožňují získání omamných látek a zahrnuje rovněž čištění a přeměnu těchto látek v jiné drogy. „Produkce“ pak znamená proces, který spočívá v získávání opia, listů koka, konopí a konopné pryskyřice z rostlin, které tyto plody obsahují. (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 47/1965 Sb. o Jednotné úmluvě o omamných látkách).

Své závěry proto Nejvyšší soud shrnul tak, že samotné pěstování rostliny konopí, které zvláštní zákon považuje za omamnou látku, nelze zároveň ztotožňovat s pojmem výroby omamné nebo psychotropní látky podle § 187 tr. zák. Tak by tomu mohlo být jedině v případech, pokud by rostlina konopí byla sklizena a následně došlo k jejímu neoprávněnému zpracování v procesu, v němž by jako vstupní komponent byla dále upravována, a to buď do stavu způsobilého již ke spotřebě (marihuana), anebo k získání psychotropní látky THC.

Za shora konstatovaného stavu věci proto Nejvyšší soud dovodil, že napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně trpí hmotně právními vadami, neboť rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.

Krajský soud v Hradci Králové bude muset znovu rozhodnout, zda obvinění vyrobili omamnou látku. Odvolací soud před svým rozhodnutím o odvoláních dokazování v nezbytném rozsahu doplnil, a to ke zjištění, jakým způsobem obvinění s pěstovanou rostlinou konopí dále konkrétně nakládali, a zda se případně již jednalo o proces, který by bylo možno považovat za výrobu omamné látky, anebo zda šlo alespoň o činnost, jež k takové výrobě - vzhledem k jejímu dovedení do určité fáze (stadia) - směřovala.

Pokud by odvolací soud po doplnění skutkových zjištění dospěl k závěru, že předmětný skutek lze přesto právně posoudit jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů musel by po zrušení rozsudku soudu prvního stupně skutek nově popsat (formulovat) s uvedením takového způsobu jednání obviněních, jež by zahrnovalo všechny nezbytné zákonné znaky příslušné skutkové podstaty, neboť dosavadní popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně použité právní kvalifikaci neodpovídá.

Tento článek je výtažek z judikátu NS č.3 Tdo 687/2006, dostupného na adrese:
http://www.nsoud.cz/rozhod.php?action=r...

Článek v Týdnu - na serveru NS
http://www.nsoud.cz/clanky.php?sty...

další info na hlavním webu - Paxelis.blogspot.com