Elektronické doručování

Přednáška JUDr. Radima Polčáka, Ph.D. o novele OSŘ, která vstupuje v platnost 1.7.2009, zejména zohledňuje nový systém elektronického doručování.

Link na přednášku zde.

Zajímavé momenty:
Technickou stránku zajišťuje Česká pošta, ale reálně je služba outsourcována Telefonicou O2, v nynější době ještě není přípravena, vyhláška je těsně před schválením. Předpisy neupravují vnitřní ani vnější bezpečnost, jsou zde tedy velká bezpečnostní rizika zneužití, jak zvenku tak i ze společností spravujících systém.
OSŘ stanovuje priority doručování - osobní doručování, na druhém místě již elektronické doručování, pokud není možnost doručit do datové schránky doručí se do jiné elektronické schránky (klasické emailové schránky), tam již ale není možnost prokázat doručení jako u datové schránky. Jinak nastává klasické papírové doručení dle stávající úpravy (s drobnými změnami).
U datové schránky sám systém dává potvrzení o doručení. Emailové doručení je možné pouze pokud adresát sám mail sdělí, pak musí zpět zaručeným elektronickým zaručeným podpisem potvrdit. V OSŘ je chybka rozporná s evropským právem, nelze požadovat akreditovaného poskytovatele certifikačních služeb.
Povinnost zřídit datovou schránku mj. pro veškeré PO zapsaným v obchodním rejstříku, soud ze zákona pak doručuje do datové schránky. Připravenost soudu je ovšem minimální, lze to obejít umožňuje-li to povaha dokumentu. Samotná povinnost vytvářet elektronické dokumenty není, proto může padnout povinnost doručovat elektronicky (i přes povinnost konvertovat dokumenty). Problém s prodlevou změn u datových schránek, zejména pro statutární zástupce. Praxe ukáže, zda je možné to paušálně zneužít. Delegace oprávnění přístupu do datové schránky je možná, pravděp. bude mít formu formulářového žádosti, zákon to ale neupravuje ani vyhlášky. Pravděp. bude možno omezit i okruh dokumentů, ke kterým bude mít delegovaná osoba přístup (např. pouze k dokumentům od FÚ).
Doručení do datové schránky je momentem přihlášení k datové schránce, nebo fikce doručení poukud se ke schránce nikdo nepřipojí (po 10ti dnech).

předpisy: zákon č. 7/2009 Sb. (novelizující OSŘ), dále zákon č. 300/2008 o elektronických úkonech (zavádí pojem datová schránka)

Odsouzení blogera

Soudní spor mezi blogerem a čtenářem přispívajícím do diskuze. Podstatou sporu je kultivovanost diskuzních fór na zpravodajských servech, aneb co ještě je přijatelným osobním soudem na adresu jiné osoby chráněné ústavním právem na svobodu projevu a co již tuto hranici překračuje, anebo co už je a co jeětě není rasistický výrok, v elegantním soudním rozsudku.

Podrobný popis kauzy v níže uvedených článcích.

Pár komentářů pro a proti:
Ondřej Nezbeda - Puncovaný génius (vč. videozáznamu závěrečné řeči soudkyně)
Marek Švehla - Dobrý rozsudek nad blogerem
Miloš Čermák - Ponechme mravy, zrušme diskuze
Diskuze k tématu na Ihned.cz Pomozte nám sledovat diskuze pod články - přeci jen to alespoň něco posunulo o kus dále.

Původní článek: Michal Matoušek - Z magických střípků šachu, tolerance i lásky a diskuze k němu.

Kriminalizace společnosti

Soudci upozorňují na nebezpečí kriminalizace
Záznam z konference Soudcovské unie ČR. Hlavním tématem byly otázky okolo dopadu zvyšující se frekvence používání nástrojů trestního práva ve společenských vztazích. Velkým problémem je kriminalizace protivníka jednoduchou metodou - podáním trestního oznámení. Využívají je podnikatelé, ale i politici. Často vede k rychlému odstřelení protivníka ze scény, nebo minimálně k jeho veřejnému zostouzení a poškození jeho pověsti, ikdyž se nic neprokáže.
Trestní právo by mělo přicházet na řadu až jako poslední instrument státu k prosazení práva. Dnes se často stává, že podnikatelé místo civilní žaloby podají raději trestní oznámení - nic je nestojí, policie udělá část práce za ně a hlavně poškodí to protivníka více než vidina mnohaletého civilního sporu. Právě pomalý proces rozhodování a důkazní břemeno na žalobci jsou hlavními důvody volby této metody.
Justice je pro takovéto případy pro stát příliš drahá, tato praxe se musí zredukovat. Musí se odstranit byrokracie a zjednodušit právní systém jako celek, např. převést některé skutkové podstaty z práva trestního do práva civilního - pomluva, vymáhání poplatků za rozhlas a televizi. Jinak se problémy české justice nevyřeší.

Videozáznam z tiskové konference k přehrání ZDE

Zdroj : www.epravo.cz/v01/index.php3?s1=3&s2=0&s3=0&....

Přednost Občanského nebo Obchodního zákoníku

Pokud chcete například prodat auto vstupujete do několika právních vztahů, v základu lze prodej realizovat jako:

1. prodej přímo kupujícímu
2. prodej přes autobazar na základě smlouvy o zprostředkování
3. prodej přes autobazar na základě smlouvy o obstarání prodeje věci

v prvním případě se jedná čistě o vztah kupující x prodávající. V bodech ad 2., 3. vstupuje do hry ještě další subjekt a to právnická osoba (autobazar) se kterou uzavíráme samostatnou smlouvu (blíže k tomuto tématu rozbor smlouva zprostředkovatelská X sml. o obst. prodeje). Kdy v jedné z variant vystupuje autobazar jakoby prodávající.

Ve vztahu kupující X prodávávající, pak nastává další právní vztah. Dochází k prodeji věci a její koupi, bude tedy použito určitého typu smlouvy upravené zákonem - smlouvy kupní. Zde máme možnost výběru, zda se použije občanský nebo obchodní zákoník. Každý totiž upravuje jinak práva a povinnosti obou stran (záruka za vady, určení vlastnictví v případě, že se dodatečně zjistí, že vozidlo bylo před prodejem ukradeno a mnoho dalších ...).

Jak tedy zjistit, kterou z uvedených norem použít a která z nich má v případě pochybností aplikační přednost?

Občanský zákoník (OZ) je generální normou civilního práva, pokud platí zásada, že vždy se postupuje od obecného k speciálnímu, je OZ na vrcholu této pyramidy. Tak jak je to upraveno v jeho § 1 odst.2: Občanský zákoník upravuje majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem, jakož i vztahy vyplývající z práva na ochranu osob, pokud tyto občanskoprávní vztahy neupravují jiné zákony. Obchodní zákoník (OBZ) je oproti tomu již normou speciální a zjednodušeně řečeno se tedy použije před OZ.

Je ovšem nutno se podívat, komu je daný předpis určen a na jaké vztahy dopadá. Jak již z názvu vyplývá je OBZ určen primárně pro regulaci obchodních vztahů, tedy vztahů mezi podnikateli. § 1 odst 1. Tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související. Proto jsou v něm také pravidla nastavena přísněji než v klasickém občanském právu, protože pokud je nějaká činnost předmětem výdělku určité osoby, předpokládá se, že bude věnovat náležitou péči a pozornost jejímu zajištění.

Obě normy je možno v praxi měnit konkrétními ujednáními ve smlouvě (například dosloužit záruku, změnit dobu přechodu vlastnictví, apod.) pokud to zákon nezakazuje kogentní úpravou daného paragrafu. Zároveň je dáno na výběr - uzavřít kupní smlouvu podle OBZ nebo podle OZ, podle toho která z variant bude výhodnější. V praxi však není volba na občanovi, protože se zpravidla jedná o kontrakt se silnějším partnerem, znalým problematiky a často je předkládána již hotová (adhezní) smlouva, kterou nelze měnit. Proto je občanovi poskytnuta ochrana. Pokud uzavře smlouvu s podnikatelem podle OBZ, bude mu i nadále náležet ochrana jeho práv jako běžnému spotřebiteli podle norem OZ. Obrácený postup ale neplatí. Podnikatel se může vůči občanovi domáhat práv jen v rámci přísnějších norem OBZ, platí pro něj přísnější režim. Pro vztah mezi dvěma fyzickými osobami toto samozřejmě neplatí, zde platí zásada rovnosti

V konkrétním vztahu je tak nutno se vždy seznámit s tím, která z variant je pro nás výhodnější (pokud je nám dáno na výběr) nebo alespoň znát možnosti obrany. Tj. i pokud je smlouva uzavřená podle norem OBZ neztrácíme tak možnost se dovolávat svých práv jako zpravidla slabší strana kontraktu.

Prodej auta v autobazaru

Smlouva o obstarání prodeje věci X smlouva o zprostředkování

Prodej automobilu přes autobazar se může odehrávat v několika formách. Bohužel díky neznalosti jak autobazarů, tak prodávajících, tak i použití adhezních smluv často dochází k obcházení zákona, kterým se autobazary vyhýbají odpovědnosti za zprostředkovaný prodej vozidla.

Prodej přes autobazar lze realizovat na základě dvou smluvních typů upravených Občanským zákoníkem (OZ), konkrétně se jedná o ustanovení §774 n. OZ o smlouvě zprostředkovatelské a §737 n. OZ o smlouvě o obstarání věci. Oba typy se odlišují jak do míry odpovědnosti, tak účelem jejich úpravy v zákoně. Typická činnost autobazaru je učebnicovým příkladem použití druhého typu.

Ve smlouvě zprostředkovatelské se autobazar zavazuje obstarat za odměnu zprostředkování uzavření smlouvy, za dohodnutou odměnu a náklady, odměna může být vyplacena i pokud k prodeji nedošlo. K jakémukoli jednání však musí být zmocněn písemnou plnou mocí, nehovoří se zde, ale o písemné smlouvě. Nedochází zde k předání věci do držení zprostředkovatele. Tento smluvní typ je typický pro činnost realitních kanceláří, kde by předání věci bylo zbytečně složité. Podstatné je, zda kupující ví (resp. musí z okolností vědět), že s ním jednající subjekt jedná za jiného a že jednání o koupi je vedeno pouze se zástupcem. Pokud toto není třetí osobě známo, nemůže se jednat o zastoupení přímé (viz. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. Jc 44/99 7 Cdo 23/92).

Oproti tomu smlouva o obstarání prodeje věci upravuje situaci, kdy autobazar převezme do prodeje automobil a učiní potřebná opatření k jeho prodeji. Smlouva musí mít písemnou formu a má předepsané náležitosti (specifikace věci, ceny, odměny za obstarání prodeje a poplatek pro případ odstoupení od smlouvy před dohodnutou dobou prodeje). Obstaratel má právo na odměnu pouze, pokud byla věc prodána. Také je zde fixně stanovena délka smlouvy na 3 měsíce (pokud nebylo dohodnuto jinak). Pro autobazary je zde nepříjemné ustanovení §741 OZ, které je činní odpovědnými za vady, které mělo vozidlo při prodeji. Toto ustanovení je ze své povahy kogentní a nelze je tedy změnit pouhým odlišným ujednáním ve smlouvě. U smlouvy zprostředkovatelské je situace jiná, pro vady je nutno žalovat předchozího majitele vozidla. Pro kupujícího má toto ustanovení značný význam, protože posiluje jeho právní jistotu pro případ pasivní legitimace v odpovědnostním vztahu.

Nutno dodat, že pro posouzení o který smluvní typ se jedná je třeba brát v úvahu obsah smlouvy a skutečné faktické jednání stran. Skutečnost, že strany si smlouvu nějak nazvaly a případně podle ní i jednaly hraje důležitou roli v posuzování, zda smlouva vůbec vznikla. Základním vodítkem je, zda autobazar převzal do své péče automobil, pak se bude jednat o smlouvu o obstarání prodeje věci. Nebo zda jej případně pouze nafotil a umístil jeho fotografie na internet, pak by se jednalo o zprostředkování. Pokud by ovšem automobil převzal de facto podle zprostředkovatelské smlouvy, vč. jejích náležitostí, smlouva by nevznikla, protože by se de iure jednalo o smlouvu o obstarání věci u které by, ale chyběly její potřebné náležitosti (viz.výše). Více k této problematice rozhodnutí Městského soudu v Brně sp. zn. 18 C 57/98 ze dne 29. 9. 2000.

Při zběžné prohlídce internetu je zřejmé, že autobazary zprostředkovatelskou smlouvu běžně používají (viz autobazary: Auto-City, AutoDubová, MagicCars, ...), nebo minimálně používají nepřesnou terminologii, kdy se pod jedním typem smlouvy fakticky skrývá druhá. Dokonce i výrobce specializovaného softwaru pro autobazary používá tento pojem (fa. Teas, AutoNaProdej, ...). Samozřejmě je možné, autobazary tuto smlouvu používají výhradně pro činnost naplňující termín zprostředkování, v tom případě by ale měly uvádět, že používají i druhý - správný typ smlouvy. Jinak se vystavují nebezpečí, že se nejen nezbaví odpovědnosti za prodaný automobil, ale i celkové neplatnosti smlouvy a vrácení peněz a prohrou v případném sporu.

Prameny:
rozsudek NS sp. zn. 25 Cdo 631/98
článek soudce MěS v Brně Mgr. Michala Ryšky rozebírající výše uvedené rozsudky

rozsudek Vrchního soudu v Praze č.j. Jc 44/99 7 Cdo 23/92

Obrana proti kouřícím sousedům

Proti komu se lze soudně bránit při zákazu kouření? Doposud byla praxe nejednotná, soudy vycházely z předpokladu, že jako nájemce mám možnost obrany pouze v rámci smluvněprávního vztahu s pronajímatelem. Nový rozsudek NS, rozšiřuje tuto oblast i na jiné subjekty.

Nejvyšší soud rozhodoval ve věci sporu mezi nájemnicí bytu v domě a ostatními nájemníky. Žalobkyně si stěžovala na obtěžování kouřením ve společných prostorách domů ostatními nájemníky. Nejprve se snažila o odstranění závadného stavu u pronajímatele, ten ji však odmítl vyhovět (protiprávně!) a odkázal ji na řešení sporu s dotyčnými osobami. Podanou žalobu okresní i krajský soud zamítl s odůvodněním nedostatečné věcné legitimace vůči ostatním nájemcům. S tím, že povinnost leží na pronajímateli, na kterém se také lze hojit případným požadavkem na náhradu škody nebo slevy na nájemném. Navržené důkazy proto nebyly provedeny. Podle názoru odvolacího soudu práva a povinnosti z nájmu bytu jsou speciálně upravena v ustanoveních § 687 a násl. OZ, z nichž vyplývá i způsob, jak se domoci nápravy.

Dovolací soud uznal dovolání jako odůvodněné z důvodu rozhodování ve věci, jež má zásadní právní význam a kdy zároveň došlo k nesprávnému právní posouzení věci. Předmětem této otázky je, zda se lze domáhat toho, aby nebyl rušen ve výkonu práv spojených s užíváním bytu kouřením žalovaných ve společných prostorách domu pouze vůči pronajímateli, a vůči žalovaným již nikoli.

Dovolací soud se ztotožnil se závěry, že žalobkyně mohla požadovat zjednání nápravy po pronajímateli. Odkázal na jiný rozsudek NS (26 Cdo 1325/2005), který řešil emise hluku. Zde bylo konstatováno, že pronajímatel je povinen zajistit, aby nájemník nebyl obtěžován nadměrným hlukem. Uvedený závěr byl analogicky použit i pro emise plynů.

V dalším se již, ale s odvolacím soudem neshoduje. Podle § 688 OZ, nájemce bytu má právo užívat společné prostory, jakož i požívat plnění, jejichž poskytování je s užíváním bytu spojeno. Nájemce je povinen užívat byt řádně (§ 689 OZ). Z ustanovení § 690 OZ. pak vyplývá, že nájemci jsou povinni při výkonu svých práv dbát, aby v domě bylo vytvořeno prostředí zajišťující ostatním nájemcům výkon jejich práv. Nájemce má v rámci nájemního vztahu právo na realizaci svého nájemního práva a současně i povinnost vykonávat ho řádně.

nájemce se může též domáhat ochrany přímo vůči nájemcům jiných bytů v domě, a to prostřednictvím ustanovení § 127 odst. 1 obč.zák., které lze analogicky (§ 853 obč.zák.) aplikovat i ve vztazích mezi osobami, které nejsou vlastníky věci, ale jejich nájemci.

§127 OZ Vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Proto zejména nesmí ... nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, ...
§853 OZ Občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto, ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší.

Pro realizaci práva nájemce domáhat se vůči jinému nájemci ochrany podle § 127 odst. 1 OZ (případně i soudní cestou) platí v podstatě stejné zásady, jako v případě vztahů mezi vlastníky věci (žaloby vlastníka směřující vůči vlastníku – původci imisí).

Rozhodnutí NS 26 Cdo 2071/2005

Smluvní pokuta

Na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty.



Okresní souduložil žalovaným povinnost „zaplatit žalobci na smluvní pokutě částku 20.800,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku“ (výrok I.), ohledně částky 171.200,- Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
S odkazem na skutková zjištění z předchozího průběhu řízení dospěl k závěru, že žalobci přísluší právo na zaplacení sjednané smluvní pokuty pouze v částce 20.800,- Kč odpovídající tehdejší výši zákonného úroku z prodlení, zaplacení vyšší částky odporuje dobrým mravům.


V dané věci posuzovaly soudy smlouvu o půjčce uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanými, konkrétně ujednání článku IV., v němž se žalovaní zavázali pro případ, že budou povinni vrátit předchůdci půjčenou částku 80.000,- Kč, zaplatit mu „též smluvní pokutu ve výši 20% z nesplacené části půjčky ode dne její splatnosti až do zaplacení, za každý i započatý měsíc prodlení“. Maximální měsíční výše smluvní pokuty (závislá na výši dosud nesplacené částky) tedy činila 16.000,- Kč, což představuje přibližně 533,- Kč, t. j. cca 0,67% z celkové půjčené částky, denně.

Taková výše smluvní pokuty nikterak nepřekračuje účel smluvní pokuty spočívající zejména v pohrůžce dostatečně citelnou majetkovou sankcí vůči dlužníku pro případ, že nesplní zajištěnou povinnost, a v dostatečném zabezpečení věřitele proti případným škodám, které by mu mohly nesplněním zajištěné povinnosti vzniknout. V posuzované věci navíc konečná výše smluvní pokuty plně závisela na délce doby, během níž žalovaní nedostáli povinnosti, kterou sami smluvně převzali. Výsledná výše smluvní pokuty je tudíž důsledkem relativně dlouhé doby, která uplynula ode dne splatnosti zajištěné pohledávky.

Z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je na místě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku.
Pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši několikanásobku zajištěné částky by bylo zřejmě možno považovat za nepřiměřenou s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty. Stejné měřítko však nelze dobře použít, dosáhne-li celková výše smluvní pokuty několikanásobku zajištěné pohledávky v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka

Rozsudek 33 Odo 61/2005
http://www.nsoud.cz/rozhod.php?act...

Rozsudek 33 Odo 96/2001
http://www.nsoud.cz/rozhod.php?act...

§ 544-545 ObčZ