Pozdě e-mail honit

Důkazem o podání na soud nemůže být vytištěný obraz monitoru s odesílanou poštou, i když by si tak někteří přáli.

I o takových podáních rozhodují české soudy. případ se stal na Krajském soudu v Plzni. Soud tam v jiné kauze rozhodl v neprospěch žalobce, ten se pokusil tomuto rozhodnutí bránit, podal tedy kasační stížnost k NSS, prostřednictvím tohoto soudu. Kasační stížnost musí být obecně podána do dvou týdnů od vynesení rozhodnutí (§37 odst. 2 SŘS), buď písemně, ústně do protokolu, popř. emailem s uznávaným el. podpisem (více k uznávanému el. podpisu zde), pokud je podána jinak musí být do tří dnů potvrzena písemným podáním shodného obsahu nebo musí být předložen její originál, jinak se k ní nepřihlíží.

Dnem zahájení běhu lhůt zde byl den doručení rozhodnutí KS žalobci - 14.3.2006. Posledním dnem lhůty pro podání kasační stížnosti bylo úterý 28. 3. 2006. Kasační stížnost byla podána osobně u krajského soudu dne 30. 3. 2006. Tj. dva dny po řádném termínu. Stížnost však byla doplněna přílohou, obsahující: potvrzení o odeslání datové zprávy na elektronickou adresu epodatelna@ksoud.plz.justice.cz, dne 28. 3. 2006 v 16:44 hod., s předmětem zprávy „Kasační stížnost proti usnesení KS v Plzni ze dne 8. 3. 2006, čj. 57 Ca 4/2006“. Pod záhlavím datové zprávy se nachází ikona souboru ve formátu Microsoft Word s názvem „K. – KS 280306.doc“, u ikony není údaj o velikosti souboru a je umístěna v části odpovídající textu zprávy, nikoliv v záhlaví zprávy jako její příloha. Pod ikonou je umístěn text odpovídající identifikaci odesilatele automaticky připojované k odesílaným zprávám.

Toto podání však nebylo v elektronické podatelně soudu dohledáno, proto byl stěžovatel vyzván k doložení doručení podání na NSS. Právní zástupce stěžovatele jako důkaz navrhl výše uvedenou doručenku a prohlášení své asistentky, která měla údajný email odeslat. Sám uvádí, že se nejednalo o email se zaručeným el. podpisem (ten by odpovídal jinému režimu).

Soud se tedy zabýval dvěma otázkami 1) zda byla kasační stížnost jinou formou skutečně podána a 2) zda podání, které stížnost v třídenní lhůtě potvrzuje, je jejím originálem, nebo je stejného obsahu.

Srovnání FAX vs. EMAIL

Podle §40 odst.4 SŘS je lhůta zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty předáno soudu nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní poštovní licence… . Předáním soudu přitom nelze rozumět nic jiného, než doručení soudu. Zatímco tedy v případě uvedených druhů doručení postačuje prokázání předání k přepravě, v ostatních případech je třeba prokázat předání = doručení soudu.

Pokud by se srovnávalo doručení pomocí telefaxového přístroje a klasickým emailem bez uznávaného el. podpisu, je větší pravděpodobnost prokázání doručení faxu. „Faxový ústřižek“ má poměrně individualizovanou, nesnadno napodobitelnou, podobu a obsahuje informace jak o odesilateli a adresátovi, tak o rozsahu přenášených informací (počet stran) a o výsledku přenosu. Uvedené skutečnosti lze ověřit nejen z faxového ústřižku, ale i u poskytovatele telekomunikačních služeb (záznam uskutečněného přenosu) nebo ze samotného přístroje (viz. článek Hrabák, Jan : Jak lze dokázat, že podání učiněné faxem bylo skutečně zasláno? IN Trestní právo 5/2006). Judikatura ÚS tak stanoví, že u tohoto typu doručování postačí pouze prokázání odeslání zprávy, je založena na dobré víře, že pokud byl přenos bez problému, došlo i k bezproblémovému doručení.

„Emailová hlášenka“ obsahuje podobné informace o odesílateli, výrazná rozdíl je ovšem v absenci údaje o doručení zprávy, je zde pouze informace o jejím odeslání. Potvrzení o doručení je tedy plně na součinnosti adresáta a riziko jejího nedoručení na bedrech odesílatele v souladu s jeho procesní odpovědností. Na rozdíl od faxu, zde není potvrzení o přenosu, proto se nelze opírat o dobrou víru při doruční. Prostý výtisk doručenky je tak naprosto nedostačujícím důkazem.

V uvedeném případě nebyl navržen žádný další důkaz, mimo prohlášení (neoznačeného jako čestné), jehož obsahem bylo tvrzení, že asistentka poslal uvedený email a ten byl dle hlášenky doručen. Taková hlášena však předložena nebyla. Uvedené tvrzení tak nebylo možno žádným způsobem věrohodně prokázat. Stížnost byla zamítnuta.

Text rozhodnutí NSS 8 Afs 82/2006-68

Judikatura ÚS k faxovému podání: rozhodnutí ze dne 6. 10. 1998, sp. zn. I. ÚS 460/97, rozhodnutí ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 329/2000 a rozhodnutí ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 463/03

Další prameny:
PX Právo: Podání k soudu emailem.
Hrabák, Jan : Jak lze dokázat, že podání učiněné faxem bylo skutečně zasláno? IN Trestní právo 5/2006

Zlevněné jízdné nelze vázat na trvalý pobyt

Tak rozhodl NSS ve svých dvou rozsudcích týkajících se zlevněného jízdného, které bylo vázáno na trvalý pobyt cestujícího na území města. Případy se týkaly dopravních podniků měst Hradce Králové a Liberce, kasační stížnost směřovala vždy proti pravomocnému rozhodnutí České obchodní inspekce, resp. proti jí udělené pokutě.

V obou případech jde o situaci, kdy se zastupitelstvo města rozhodlo podpořit určitou skupinu obyvatel města zlevněným jízdným. Toto bylo ale striktně vázáno na trvalý pobyt na jeho území. Dopravní podniky jako organizace zřizované městem, tak implementovali vůli zastupitelstva do svých přepravních řádů. Odpovědnost za toto jednání však nese dopravní podnik, jako vykonavatel veřejné služby. Dopravní podnik argumentoval odkazem na obecně závazný předpis jemuž se musí podřídit. NSS toto vzal na vědomí s tím, že došlo k rozporu předpisů zcela konkrétních a abstraktních (zákaz diskriminace). Zde je nutno vycházet z teorie právní síly jednotlivých druhů předpisů, s tím že zákaz diskriminace obsahuje už Ústava jako nejvyšší právní předpis a je tedy silou nadřazen ostatním. Není však v moci jednotlivého subjektu vždy kontrolovat možnou rozpornost nižších předpisů s vyššími. Tento rozpor tak narušuje obecnou právní jistotu, která by mohla mít i za následek vyvinění z daného porušení práva. Ne však v tomto případě, kdy fakticky dopravní podnik a město splývají v jedno a vyvinění by tak učinilo situaci nepostižitelnou.

Hradec Králové
NSS se v tomto případě ztotožnil se závěrem správních orgánů i městského soudu, že jednání stěžovatele mělo diskriminační povahu. Snížené jízdné totiž mohli využívat občané ve věku 65 až 70 let mající trvalé bydliště na území města; ostatní lidé téže věkové kategorie, jejichž trvalé bydliště se nachází jinde, výhody požívat nemohly. Při stanovování jízdného došlo k diferenciaci mezi osobami téhož věku, přičemž jediným kritériem bylo místo trvalého pobytu.

S odvoláním na rozsudky ÚS a ESLP je k posouzení diskriminačního jednání potřeba posuzovat několik souběžných parametrů. Diskriminací je jednání, kdy se s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro rozdílný přístup, a pokud se tímto jednáním nesleduje legitimní cíl, nebo pokud nejsou použité prostředky sledovanému cíli přiměřené. Soud naplnění těchto kriterií neshledal.
Dopravní podnik tak argumentoval, že je jeho povinností pečovat o potřeby jeho občanů, toto jednání samo o sobě není diskriminační, důležité zda bylo k naplnění sledovaného cíle použito přiměřených prostředků. V tomto bodě je NSS přesvědčen, že kritérium přiměřenosti naplněno nebylo. Je bezpochyby legitimní, pokud město pečuje o své občany, ovšem nemůže tak činit jakýmkoliv způsobem. Selektivní cenově dostupnější jízdné vyloučilo z využívání této možnosti cizí státní příslušníky, jakož i občany České republiky s jiným trvalým bydlištěm.

Z hlediska judikatury Evropského soudního dvora (věc Angonese, C – 281/98) představuje takovéto rozlišování pro občany jiných členských států Evropské unie diskriminaci na základě státní příslušnosti. Je-li popsané jednání diskriminační ve vztahu k cizím státním příslušníkům, tím spíše může být v souzené věci diskriminační pro občany České republiky ve věku 65 až 70 let s trvalým bydlištěm jinde než v uvedených obcích. Pokud mělo být občanům důchodového věku poskytováno levnější jízdné, mělo se tak stát ve vztahu ke všem osobám této skupiny, a to bez ohledu na to, kde se nachází jejich trvalé bydliště: mezi využíváním prostředků městské hromadné dopravy a trvalým bydlištěm na území určité obce nelze najít natolik úzký vztah, aby mohl ospravedlnit zvýhodňování občanů této obce před občany obce jiné.
Z těchto důvodů lze uzavřít, že ve vztahu k osobám ve věku 65 až 70 let, které neměly trvalé bydliště v H. K., P. a dopravně připojených obcích, představovala nemožnost získat zlevněné jízdné nepřípustnou diskriminaci ve smyslu § 6 zákona o ochraně spotřebitele č. 634/1992 Sb.

Potvrdil tak uložení pokuty 25.000 Kč.

rozhodnutí NSS ze dne 20. 12. 2006, č.j. 1 As 14/2006-68

Liberec

V případě Liberce se jednalo v podstatě o stejnou kauzu s rozdílem, že uvedené diskriminační jednání bylo uplatňováno vůči skupině obyvatel bez rozlišení věku, rozhodujícím kritériem, tak bylo pouze trvalé bydliště na území města. Rozdíl v ceně jízdenky činil 40 Kč. Rozhodnutí bylo odůvodněno podobně jako ve výše uvedeném případě, nebyl naplněn rozhodující faktor přiměřenosti.

Dopravce se přitom obhajoval tím, podle něj je v souladu s dobrými mravy, když fyzické osoby, které na území města trvale bydlí a většinou zde platí daně a přispívají tak k naplnění rozpočtu města, dostanou část těchto daní zpět ve formě slevy na jízdném. Podle NSS nelze ale poukaz na tzv. „daňová hlediska“ považovat za přiměřený.

Nejvyšší správní soud s odkazem na zákon o rozpočtovém určení výnosu některých daní územním samosprávným celkům uvedl, že…. „poskytnutí slev na jízdném občanům s trvalým pobytem na území města Liberce s odůvodněním, že se významnou měrou podílejí na výnosech z daní, nemůže být považováno za rozumné a objektivní ospravedlnění, neboť do daňových příjmů rozpočtu města Liberec přispívají všechny osoby, které platí daně uvedené v § 4 odst. 1 zákona č. 243/2000 Sb.“. Uložená pokuta 50.000 Kč, tak byla potvrzena.

tisková zpráva rozhodnutí NSS ze dne 20. 12. 2006 sp.zn. 4 As 63/2005 (text dosud nezveřejněn)

PSI - Informace ve veřejné správě

PSI - Public Sector Information

Veřejný sektor produkuje velké množství informací, tyto je možné velice dobře dále komerčně využít (adresní registry, registry meteorologických informací, daňové informace). Pod pojmem PSI je možno chápat informace o činnosti státní správy, ale i informace které stát při své činnosti získává od jiných subjektů. Stát sám je tak nutno chápat jako jeden velký informační systém. Otázkou na okraj je, zda skutečně všechny informace, které stát shromažďuje jsou nutné pro jeho činnost a které by měly spíše spravovat komerční subjekty.

Legitimita každého státního orgánu je nutno posuzovat podle toho, jak kvalitní informace z něj vycházejí. Pro posílení právní důvěry v systém je tato otázka zcela zásadní. Úřad, který nedostatečně komunikuje ztrácí svoji legitimitu. Z tohoto pohledu je tedy pro stát žádoucí, aby se informace, které již jednou úřady shromáždili mohli znovuvyužít. Úřad tak navenek zvyšuje svoji legitimitu. Znovuvyužití informací veř. sektoru může mít pozitivní vliv i na hospodářský vzestup (zvýšení zaměstnanosti, zřízení nových firem, které budou platit daně, technologický pokrok, právní pokrok – posilování právního vědomí). Informace by se také měli poskytovat zadarmo, protože administrativa spojená s výběrem poplatku by byla spíše ztrátová, zisk se státu vrátí z výše popsaných ekonomických benefitů.

Evropská legislativa
Svou aktivitu v tomto směru vyvíjí i Evropská unie. Uvedenou problematiku upravuje směrnice číslo č. 2003/98/ES o opakovaném použití informací veřejného sektoru. Tato směrnice stanoví minimální soubor pravidel pro opakované použití a praktické prostředky pro usnadnění opakovaného použití stávajících dokumentů, které mají subjekty veřejného sektoru členských států v držení.
Směrnice je ale celkově obecná, upravuje postup států ve využití, ale pouze pokud se stát rozhodne PSI poskytovat. Nevztahuje se na informace získané od jiných subjektů, ty podléhají klasickým licencím nebo autorským právům. Stanovuje základní podmínky v přístupu k informacím - nediskriminace, rozumný přístup, není zde závazek umožnění opakovaného použití. Upravuje nutnost průhledných licenčních podmínek, povinnost předem je zveřejnit on-line. V ideálním případě by licence měla fungovat podobně jako Creative Commons (měla být univerzální evropské licence). Poskytování by mělo být uskutečněno v rozumném formátu, který nebude zbytečně zatěžovat uživatele (např. uzamčené pdf apod.). Dle lisabonské strategie by komerční využití PSI mělo do roku do r. 2010 generovat přínos 68mld. EUR a 4 mil. pracovních míst.

Česká úprava
na své objevení teprve čeká. Formálně ČR harmonizovala, ale jen na oko. Je zde velká volnost států, u nás byl zvolen minimální stupeň harmonizace. Hlavně z důvodů, že si nikdo nedokázal představit co si pod touto směrnicí představit. Úprava tedy nepřináší nic výrazně nového, vše bylo včleněno do novely zákona č. 106/1999 Sb. o svobdném přístupu k informacím. Proto také jsou u nás PSI chápány pouze ve smyslu tohoto zákona, tedy jako informace, které je povinný úřad poskytnout.
Ovšem problémů je v tomto směru více. O poskytnutí informací rozhoduje orgán u kterého se daná věc řeší, není to nezávislý orgán. Vynutitelnost poskytnutí informací je mírně řečeno problematická, málokdo to řeší (viz. poskytnutí informací o dealokaci ruského dluhu – judikát NSS, již dávno vydán, ale stále se neprovádí). Problematické je často i médium (nástěnka u soudu asi nemá stejnou váhu jako vystavení na internet), možnost zneužití (zahlcení požadavků na informace, případ z Brna, kde žadatel podal 350 žádostí během jednoho týdne), možnost omezení (zejména ve vztahu k obchodnímu tajemstvím), mechanismus výpočtu nákladů (zda má prvotní vyhledání údajů stát stejně jako jejich následné poskytnutí), ochrana osobních údajů, problém i institucionální zajištění (neexistuje centrální orgán, který by toto řešil, mělo by pravděpodobně podléhat přímo Úřadu vlády nebo Úřad pro ochranu osobních údajů, jinak hrozí kompetenční spory).

ČR má však v tomto oproti jiným státům určité výhody – unitární stát (máme jednotné registry ASPI, jednotnou správu), správci databází jsou vybaveni moderní technikou, mnohé registry již existují. Nevýhody – nezájem státní správy, ani politické reprezentace, slabá lobby, nežádoucí personální vazby (vydavatelé sbírek soudních rozhodnutí na soudy apod.).

Podkladem pro článek byla přednáška JUDr. Radima Polčáka Ph.D. na PrF MU ze dne 13.3.2007.

Příklady registrů vhodných k využití získání informací
Veřejná databáze Českého statistického úřadu
Analytické a statistické služby Kraje Vysočina
Katastr nemovitostí
Ares - registr ekonomických subjektů
Údaje z registru obyvatel
různé geografické informační systémy, např. NP Šumava, územní plán obce Kamenice
Portál státní správy

Další zdroje:
literatura:
Toth: Informační systémy státní správy a územní samosprávy, VŠE Praha 1993
Mates, Matoušková: Evidence, informace, systémy, Codex Praha 1997

CzechPSI.info, Epsiplus.net (EN)
ePSIplus.net- tématický server o PSI
Otevřete.cz - svobodný přístup k informacím
Veřejná správa - Informace veř. sektoru a jejich využití (R.Polčák)