Autorské poplatky a trestní oznámení
Vyslovil se tak v případu provozovatele sportovního baru, který odmítal zaplatit poplatek Ochrannému svazu autorskému za televizi umístěnou v jeho provozovně. Zástupce OSA snažil s dotyčným věc projednat, ale ten argumentoval, že poplatky jsou nemorální a nebude je tedy platit. Argumentace byla založena na tom, že již zaplatil poplatky České televizi, že již za pořady zaplatily komerční televize své poplatky a také na § 18 odst. 3 AutZ, ten říká, že Sdělováním díla veřejnosti není pouhé provozování zařízení umožňujícího nebo zajišťujícího takové sdělování.
Podal na něj tedy trestní oznámení pro porušování autorského práva dle § 152 TZ (s trestní sazbou odnětí svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty). Okresní a krajský soud daly za pravdu provozovateli, dovolací Nejvyšší soud věc obě rozhodnutí zrušil a přehodnotil vše úplně opačně, věc tak byla rozhodnuta, okresní soud v novém líčení uložil pokutu a krajský soud ji prominul, ale rozhodnutí potvrdil.
Dále ÚS zpochybnil rozhodnutí NS v otázce naplnění skutkových znaků trestnosti trestného činu, jak v otázce úmyslu, které je v rozhodnutí soudu nejednoznačně podloženo. NS pouze argumentuje proč je potřeba platit autorské poplatky, což určuje protiprávnost činu, ale ne jeho trestnost. Také v otázce polemiky se samotným naplněním skutkové podstaty není uvedeno odůvodnění rozhodnutí. Dochází tak k porušení ústavního práva na ochranu před svévolí stání moci a zaručení práva na soudní ochranu, dle čl. 36/1 LZPS. Dále ÚS argumentuje, že daná věc mohla být nižšími soudy posouzena jako bagatelní a nebo překvalifikována jako přestupek, jak vyplývá z jejich podkladů.
Nejzávažnější částí je pak konec rozhodnutí. Dle ÚS je nutné pokládat trestní právo jako poslední možnost řešení, pokud selžou veškeré další formy. Uvedený spor je z povahy věci primárně věcí občanskoprávní a měl být řešen odpovídajícím druhem řízení, příp. pokud by nevyšlo tak ve správním řízení a až poté mělo nastoupit řízení trestní. Stěžovatel jako provozovatel baru umožnil kontrolu OSA, avšak odmítl placení autorských poplatků s odůvodněním, že je platit nemusí. Tento svůj postup založil na nesprávné, nikoliv však pouze účelově smyšlené, argumentaci. Ústavní soud je přesvědčen, že takovýto spor o výklad autorského práva mohl být snadno vyřešen v řízení občanskoprávním. Trestní právo tak v tomto případě mění postavení stran v neprospěch jedné z nich, když místo druhé nastupuje stát s autoritativními prostředky donucení. Dochází tak k porušení čl. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy (obdobně viz nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 469/04). Trestní právo tak nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu (nález sp. zn. I. ÚS 4/04)
Zláště v případech kdy k ochraně autorských práv byly zřízeny specializované subjekty, je nutno pečlivě zvažovat oprávněnost zahájení trestního řízení. Z pohledu práva autorského je nepřípustné, aby se kolektivní správce autorských práv zbavoval své úlohy hájit práva autorů jejím přenesením na orgány činné v trestním řízení. Podání trestního oznámení na osobu porušující autorská práva nezbavuje kolektivního správce povinnosti domáhat se vzniklých nároků cestou občanskoprávní, kterou mu ukládá § 100 odst. 1 písm. i) autorského zákona. V trestním řízení nemohl být přiznán nárok na zaplacení poplatku správci.
Samozřejmě, že je třeba se řídit zásadou, že každý trestní čin má být potrestán, ale mělo by se přihlédnout i k výše uvedeným výtkám ÚS. Do budoucna tak budou muset činit veškeré soudy, pro něž je rozhodnutí ÚS závazným. ÚS předešlá výše uvedená rozhodnutí zrušil.
Související nálezy pod sp. zn. IV. ÚS 469/04, sp. zn. I. ÚS 4/04
Ústava, LZPS – Listina, AutZ - Autorský zákon, TZ - Trestní Zákon
