Protikomunistický zákon

Politické dění v posledních 20 letech ovlivňuje snaha vypořádat se s komunistickou minulostí. Jedním z pokusů byl zákon z dílny poslanecké sněmovny Parlamentu ČR o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu č. 198/1993 Sb. Byl přijat 9. července 1993. Ihned po vstupu v platnost byl zákon napaden skupinou poslanců, kteří podali návrh na jeho zrušení u Ústavního soudu. Tento zákon, ač se snažil definovat nové prvky, zůstal jen střípkem procesu vyrovnání se s minulostí, ukázal se být v některých ohledech nepřesně definovaný a vyvolávající interpretační otázky a tím ve svém důsledku jen obtížně aplikovatelným.

Obsahem zákona je pouze několik paragrafů. Po úvodní preambuli, následují 3 skupiny paragrafů - §§ 1-4 snažící se definovat a popsat komunistický režim, jeho přisluhovače i jeho oběti a odpůrce, dále § 5 kterým se pozastavuje běh promlčecích lhůt trestných činů z období komunismu a §§ 6-8 řešící rehabilitaci obětí a zmocnění vlády.

Ústavní soud řešil návrh na zrušení celého zákona z podnětu 41 poslanců a rozhodl nálezem č. 14/1994. Hlavními argumenty navrhovatelů bylo rozpor zákona se zákazem retroaktivity, porušení principu rovnosti a celková legitimita režimu daná recepcí jeho norem. Ústavní soud rozdělil námitky do 3 skupin, tak jak jsou popsány výše.

Námitky k §§ 1-4
Zákon samotný neformuluje žádné nové skutkové podstaty trestných činů, nic podobného nelze z textu jeho první části dovodit. První čtyři paragrafy zákona se zabývají povahou režimu, jeho specifickými cíli, metodami a strukturálními rysy, nikoli povahou jednotlivců, kteří z těch či oněch pohnutek byli členy organizací, o něž se režim opíral. Zákon hovoří o "spoluodpovědnosti" jednotlivců na dvojí úrovni: o spoluodpovědnosti členů Komunistické strany Československa za způsob vlády v letech 1948 - 1989 a dále o spoluodpovědnosti těch, "kteří komunistický režim aktivně prosazovali. Jedná se pouze o deklaratorní ustanovení, které by se dalo porovnat se zákonem č. 22/1930, který obsahuje pouhé dvě věty, nichž jedna říká, že „T.G.Masaryk se zasloužil o stát“ a nezakládá ani žádnou povinnost ani sankci.

Soud tedy hodnotí první část zákona jako ustanovení morálně-politické a nikoli právní povahy. Jde o hodnocení historického období bývalého Československa, které, přestože je obsaženo v právním předpise, ani z hlediska vědecké a publicistické činnosti nepředstavuje závazný názor.

Námitky k § 5
§ 5 ZPZK Do promlčecí lhůty trestných činů se nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby.
Ústavní soud se ve své obsáhlé argumentaci snažil potvrdit ustanovení tohoto paragrafu. Argumentoval stavem společnosti, kde stav hromadných a státem chráněných nezákonností nebyl ani výsledkem individuálních omylů, přehmatů, nedbalostí a poklesků jednotlivců, jež by mohly skýtat šanci případného trestního stíhání, ale výsledkem cílevědomého a kolektivního chování aparátu politické a státní moci jako celku, které trestní stíhání a priori vylučovalo. Stav kdy normy jsou platné pouze formálně a je tedy udržována fikce jejich platnosti, která poskytuje ochranu vyvoleným na něž nedopadá a je také všeobecně prostoupena běžným životem. Nejedná se tedy o určení nové překážky, která by stavila běh promlčecích lhůt, ale pouze o určení období, kdy lhůty běžet měly, ale nemohly. Lhůty tedy počínají běžet až 30.12.1989 (poslední čin bude promlčen 30.12.2009).

Otázkou se kterou se soud musel vyrovnat je prolomení zákazu retroaktivity norem. Listina základních práv a svobod v čl. 40 odst. 6 (Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.) se zabývá tím, které trestné činy lze principiálně stíhat (totiž ty, jež byly vymezeny zákonem v době, kdy byl čin spáchán), a neupravuje otázku, jak dlouho lze tyto činy stíhat. Proto, dle soudu k retroaktivitě nedochází, jelikož určení této doby je vlastně procesní norma, na kterou se nevztahuje ochrana nemožnosti odstranění základních lidských práv dle čl. 9, odst.2 Ústavy ČR (Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.)

Ustanovení §5 ovšem neřeší, zda se vztahuje pouze na trestné činy, které nebyly ke dni účinnosti zákona č. 198/1993 Sb. (ke dni 1. 8. 1993) ještě promlčené nebo obnovuje trestnost i u těch činů, u kterých již v souladu se zákonem promlčecí doba uplynula. Z tohoto důvodu je třeba odmítnout úvahy, že by toto ustanovení „oživovalo“ trestnost činů, u kterých již ke dni 1. 8. 1993 promlčení lhůta zcela uběhla, neboť když už má existovat výjimka ze zákazu retroaktivity, musí být zcela jednoznačná a nelze ji pouze dovozovat výkladem.

Proto parlament přijal další normu, která zcela jasně reguluje období od roku 1989 – 1993, které díky zákazu retroaktivity nelze postihnout zákonem č. 198/1993 Sb. Jedná se novelizaci §67a TZ písm. d) který říká, že
Uplynutím promlčecí doby nezaniká trestnost …
d) jiných trestných činů spáchaných v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a buď byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských.
Na jeho podporu jsou použity stejné argumenty, které uvedl ÚS v rozhodnutí výše.

Tento výklad zákona však není všeobecně přijímán, jak je vidět např. z rozhodnutí NS 4 TZ 44/2002. Kde se říká, že bezvýjimečný ústavní zákaz retroaktivity nepříznivějšího zákona v neprospěch pachatele ( čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a § 16 odst. 1 tr. zák.) brání tomu, aby byla "prostým" zákonem (§ 5 zák. č. 198/1993 Sb.) obnovena trestnost činů, které byly ke dni účinnosti takového zákona již promlčeny. Konkrétní rozhodnutí tedy náleží obecným soudům. K jakému názoru se přikloní je pouze v jejich pravomoci a je otázkou, zda tedy věc nedojde znovu k rozhodování ÚS.

Poslední závažnou námitkou byla námitka recepce norem komunistického režimu a tedy právní nástupnictví režimu nového. Poslanci zde vznesli námitku, že nelze považovat za legitimní režim na který vlastně právně navazujeme. Zde se ÚS zcela jasně připojil k materiálnímu pojetí právního státu, když se vyslovil k odmítnutí formálního právního státu, a k výkladu norem podle jejich obsahově materiálního smyslu. Je zde tedy použita podobná argumentace jako při norimberských procesech po druhé světové válce, nelze se slepě odvolávat na tehdy platné předpisy, když z nebyl naplněn jejich smysl (konkrétně je zde zmíněn komunistický převrat, který proběhl formálně v souladu s ústavou, ale ve své podstatě byl protiústavní). Z tohoto důvodu nelze považovat právní kontinuitu za platnou.

Z výše uvedených důvodů ÚS návrh na zrušení zákona č. 198/1993Sb. zamítl.

Zdroje:
Nález Pl.ÚS 19/93, ve Sbírce zákonů pod č. 14/1994 Sb.
Rozhodnutí NS 4 TZ 44/2002
Ústav pro studium totalitních režimů
Marek Ivičič - Náprava křivd a bezpráví z pohledu ústavního práva (Rigorózní práce PrF MU Brno 2007)

Audiovizuální prameny

Audiovizuální knihovna mezinárodního práva Organizace spojených národů

Audio-vizuální služby Evropské komise

EU.Tube

Další články s podobným obsahem na PX Právo:
Autorské právo pro výuku - videoseminář

Zpátky do Evropy, k ideálu společného trhu

... Trh, kde platí stejná pravidla pro všechny - občany i podniky. Právě pravidla trhu, vyšlechtěná zkušeností našich vyspělých západních sousedů, jsou tím pokladem, za kterým jdeme a zadarmo ho dostáváme na stříbrném tácu. Že unie je pro nás prostorem pro konkurenci, které se nebojíme, a naše naděje vkládáme do volného pohybu lidí, kapitálu, zboží a služeb. Tedy do toho, co bylo snem otců zakladatelů Evropské unie a bylo i snem naším, když jsme chtěli zpátky do Evropy. Tehdy, před Vánoci 1989, vskutku nikoho ani nenapadlo, že by Zpátky do Evropy mohlo jednou znamenat příležitost ucházet se o dotace z Bruselu.
...
Česká pravice by měla využít své drtivé porážky v nedávných krajských a senátních volbách ke katarzi. Rozpomenout se na Listopad 1989 a volání po návratu do Evropy. Vzpamatovat se, převzít iniciativu. Nebo alespoň začít spolupracovat se sociálními demokraty, kteří chtějí co nejdříve ratifikovat Lisabonskou smlouvu a přijmout euro. Neměla by znovu dopustit, jako v případě privatizace bank, aby pravicovou politiku za ni dělala sociální demokracie. Pravice se musí co nejdříve emancipovat od smrtelně nebezpečného uštknutí jedem euroskepticismu. Přestat sloužit imperiálním zájmům Ruska, které jediné si může přát krach Lisabonské smlouvy, a mít tak Evropu, znovu fragmentovanou do směsice ,,suverénních" národních zájmů, na lopatě.
Klacky pod nohy společnému evropskému trhu házejí právě nejrůznější kolektivní egoismy převlečené za suverénní národní zájmy. Přirozeným ideálem českých pravicových politiků by měl přece být starý zakladatelský ideál společného trhu. To jest ideál volného pohybu kapitálu, lidí, zboží a služeb.

A oni namísto toho mezi sebou závodí, kdo dokáže dotáhnout z Bruselu více peněz. Vůbec se při tom nečervenají a nejhorší je, že ani nevědí, že by měli. Česká pravice, pokud si toto označení ještě vůbec zaslouží, prohrává, nikoli kvůli poplatkům u lékaře, jak by někteří rádi uráželi české voliče, nýbrž kvůli tomu, že ze svého obzoru zcela vypudila listopadový ideál návratu do Evropy. Svou energii utrácí prázdným eurofobním žvaněním.

Autor Tomáš Ježek je ekonom a bývalý ministr privatizace.
Výtah z článku publikovaného 14.11.2008 na serveru E15.cz, celý text k dispozici zde.

Elektronická komunikace s exekutorským úřadem

Rozbor možnosti zasílání soudního rozhodnutí exekutorským úřadem bance elektronickou cestou.
Banky jsou povinny poskytovat exekutorům součinnost ohledně majetku, který by mohl být postižen v exekučním řízení.
Některé exekutorské úřady se jako relativně mladé a progresivní instituce snaží minimalizovat svoje náklady úsporami pravidelných výdajů (jako je poštovné…) opravdu zajímavými nápady, které jsou někdy pravdu úsměvné. Příkladem budiž návrh posílat neskenované rozhodnutí soudu v zaheslovaném .zip souboru obyčejným mailem, s tím že heslo bude zasláno tradiční poštou. S vynecháním tohoto tristního příkladu ovšem dojdeme k závěru, že ani použití zaručeného elektronického podpisu, který by situaci snadno vyřešil není možné, protože by zároveň rozhodnutí soudu muselo být v el. podobě již od soudu (opatřeno el. značkou).

Součinnost třetích osob v exekučním řízení upravuje §33 exekučního řádu z. č. 120/2001 Sb.
(4) Banky, pobočky zahraničních bank a spořitelní a úvěrní družstva (dále jen "peněžní ústav"), pojišťovny, investiční společnosti a investiční fondy, obchodníci s cennými papíry, penzijní fondy podle zvláštního právního předpisu, Fond pojištění vkladů (dále jen "finanční instituce"), notáři, advokáti, fyzické a právnické osoby jsou povinni sdělit exekutorovi na jeho písemnou žádost údaje o číslech účtů povinného, jakož i o jejich stavu a změnách a údaje o majetku, věcech, listinách či zaknihovaných cenných papírech povinného jimi spravovaných či u nich pro povinného či povinným uschovaných.

Dále je to konkretizováno ve vyhlášce č. 418/2001 Sb.
§ 4 Součinnost třetích osob
Požádá-li exekutor třetí osoby o poskytnutí součinnosti při provádění exekuce, osvědčuje tento požadavek tak, že těmto osobám zašle usnesení soudu o nařízení exekuce, které obsahuje jeho pověření k provedení exekuce. Exekutor je oprávněn požadovat tuto součinnost třetích osob i opakovaně.

Samotné doručování soudních rozhodnutí skrze exekutora je upraveno zde:

§ 7 Doručování písemností soudu
Nebrání-li tomu důvody zvláštního zřetele hodné, doručuje soud písemnosti v exekučním řízení prostřednictvím exekutora. Exekutor provede doručení takové písemnosti sám (osobně nebo prostřednictvím svého zaměstnance), prostřednictvím osoby, která provádí přepravu zásilek (kurýrní službu), nebo prostřednictvím držitele poštovní licence. V odůvodněných případech může požádat o provedení doručení jiného exekutora.

§ 10 Společné ustanovení o doručování
(1) Při doručování podle § 7 až 9 se postupuje podle občanského soudního řádu a vyhlášky o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. Provádí-li doručení exekutor, má přitom stejná práva a povinnosti, jaké tyto právní předpisy přiznávají a ukládají soudnímu doručovateli; totéž platí, provádí-li se doručování prostřednictvím osoby, která provádí přepravu zásilek (kurýrní službu), nebo držitele poštovní licence.
(2) Použije-li exekutor k doručení písemnosti soudu osobu, která provádí přepravu zásilek (kurýrní službu), držitele poštovní licence nebo jiného exekutora, odpovídá za doručení stejně, jako kdyby je provedl sám (osobně nebo prostřednictvím svého zaměstnance).

Co z toho tedy celkově vyplývá? Podle mě, jediná možnost, aby exekutor poslal rozhodnutí soudu elektronicky (vzhl. k tomu, že je soudy takto nevydávají), je poslat požadavek na poskytnutí součinnosti emailem se zaručeným el. podpisem, ovšem tak nedokazuje pravost rozhodnutí, ale pouze přebírá odpovědnost za obsah zprávy. Budoucnot přinesou až datové schránky a elektronická soudní rozhodnutí.

Možnosti převodu dovolené

ZP řeší dvě odlišné situace pro převod dovolené:

řádná zákonná dovolená v rozsahu 4 týdnů – tu nelze převádět, ani nahradit její nevyčerpání penězi. Zaměstnavatel může určit povinnost čerpání této dovolené. Pouze pokud by z naléhavých provozních důvodů nemohl zaměstnance uvolnit, může přesunout dovolenou na příští rok, pokud ani v tomto roce nedoje do konce října k vyčerpání, automaticky začíná dovolená prvního listopadu, pokud i přesto nedoje k vyčerpání dovolená propadá.

Příklad:
rok 1 – řádná dovolená (4 týdny)– nevyčerpána
rok 2 – řádná dovolená (4 týdny) – nevyčerpána + dovolená z roku 1.
= dovolená z roku 1. musí být vyčerpána, jinak propadá
rok 3 – do tohoto roku nelze přesunout dovolenou z roku 1., pouze z roku 2.

dovolená nad zákonný limit 4 týdnů – pokud ze stejných důvodů nedojde k vyčerpání dovolené nad limit 4 týdnů, ani v roce 1. nebo 2. lze ji s písemným souhlasem zaměstnance přesunout do roku 3.

Zdroj § 218 ZP.