Blokáda dálnice vs. volný pohyb zboží

Za škody a ušlý zisk způsobené zablokováním dálnice nebo hraničního přechodu z důvodu demonstrace hájící základní lidská práva nenese odpovědnost stát.

Rozhodl tak ESD ve sporu o náhradu škody Eugen Schmidberger vs. Rakousko. Spor se vedl v otázce odpovědnosti státu za nesprávný postup jeho orgánů a porušení principu proporcionality základních práv.

Základní shrnutí: Přes Brennerský průsmyk vede jedna z hlavních komunikací ze severu Evropy na jih. V létě roku 1998 se ekologické sdružení Transitforum Austria rozhodlo zablokovat dálnici. Chtěli tím poukázat na zvyšující se tranzitní dopravu, která projíždí přes Rakousko a přináší zemi ekologické problémy. Celá akce proběhla v souladu s rakouským právem, byla ohlášena dopředu a taktéž byla předána informace dopravcům. Demonstrace zablokovala dálnici na celých 30 hodin, ovšem v kombinaci s probíhajícími svátky, kdy kamióny nesmí jezdit, byl jejich provoz omezen na celkově 4 dny. Pět vozidel společnosti pana Schmidbergera bylo na dálnici zablokováno po celou dobu, čímž společnosti vznikla škoda 10.tis. Euro. Ta podala žalobu proti Rakousku na náhradu škody a ušlý zisk. Rakouský soud toto neuznal a odvolací soud položil předběžnou otázku ESD, zda nečinností Rakouska nebylo narušeno právo na volný pohyb zboží v rámci EU, resp. že jde o zakázané omezení dovozu (článek 23 a 28 an. SES).

Z rozhodnutí soudu: Soud se musel vypořádat s otázkou, které z principů je nutno považovat za nadřazené. Zda jeden ze základních principů společenství a sice volný pohyb zboží nebo individuální osobní svobodu na projevení svého názoru a svobodu shromažďování.

Článek 28 a 29 SES požaduje, aby členské státy nečinili opatření, které by mohlo bát překážkou obchodu, v kombinaci s článkem 10, pak mají přijmout opatření, aby bylo tomuto předcházeno. Členské státy tedy mají povinnost zajistit na svém území volný pohyb zboží a musí přijmou opatření, aby nebyl blokován ze strany jednotlivců.

Avšak tato základní svoboda může být za určitých okolností omezena z důvodů stanovených článkem 30, tj. převažujícím veřejným zájmem. V tomto případě se jedná o zájem na ochranu základních práva jež upravuje EÚLP, ta však v článcích 10 a 11 sama říká, že svobodu projevu a svobodu shromažďovacím je možné omezit ve veřejném zájmu. Tyto svobody je tedy nutné chápat v jejich sociálním kontextu, v duchu toho čemu slouží. Nutno je určit, co je oním veřejným zájmem, který z cílů je více legitimní. Pro dosažení rovnováhy mezi těmito zájmy se musí zvážit veškeré okolnosti daného případu.

Obdobný případ: Případ byl srovnáván s podobnou situací ve Francii (rozsudek Komise vs. Francie C-265/95), kdy došlo k protestům francouzských zemědělců, kteří blokovali silnice a dokonce ničili dopravované zboží z ostatních zemí a napadaly posádky. Zde není na místě spekulovat o legitimnosti důvodu, ale ve formě protestu není sporu, že byl nelegitimní, zde by tedy stát mohl nést odpovědnost.

Relevantní skutečnosti: K uvedenému případu ESD pro upřesnil relevantní skutečnosti, podle kterých je možno určit, zda stát (resp. jeho orgány) postupovaly správně a ochraňovaly oba výše uvedené cíle proporcionálně, nebo zda došlo k pochybení. Je tedy nutno zvážit 1) zda demonstrace proběhla v souladu s národním právem, 2) forma protestu, jejich časovou a geografickou omezenost, 3) zda bylo účelem prezentovat relevantní názory nebo zda šlo o omezení obchodu se zbožím určitého druhu, 4) zda se státní orgány snažily eliminovat dopad demonstrace na silniční dopravu, 5) zda bylo porušení svobody pohybu zboží, rozsah a způsob relevantní cíli protestu. Nelze tedy jednoznačně konstatovat, zda je daná demonstrace porušení SES ze strany určitého státu, nebo ne. Je potřeba zkoumat výše uvedené skutečnosti a na jejich základě poté rozhodnout.

Závěr: V uvedeném případě soud došel k závěru, že demonstrace byla řádně ohlášená, forma byla jasná, šlo o prezentaci relevantního zájmu, státní orgány se snažili předejít škodám (odklánění dopravy, rozhlas apod.) a že tedy celkově byly použité prostředky relevantní cíli, o který demonstranti usilovali. Rakousko tedy není povinno platit náhradu škody panu Schmidbergrovi.

Rozsudek tak přinesl jasné vymezení neostré hranice mezi těmito dvěma důležitými svobodami. Jejich rozlišení může být důležité i pro dění v České republice, resp. na jejích jižních hranicích. Z výše uvedeného je možné dovodit, že v naprosté většině případů Rakousko nenese podle kritérií ESD za blokády našich hranic odpovědnost.

Rozsudek ze dne 12. 6. 2003 C-112/00 (2003/6/548 německy)
Pramen: Pomahač R. , Pítrová L. – Průvodce judikaturou evropského soudního dvora, 3. díl, Linde, Praha 2005.