Autorské poplatky a trestní oznámení

ÚS : Právní vymožení zaplacení poplatku kolektivnímu správci autorských poplatků je nutno nejprve vymáhat občanskoprávní cestou, a teprve poté až trestní.

Vyslovil se tak v případu provozovatele sportovního baru, který odmítal zaplatit poplatek Ochrannému svazu autorskému za televizi umístěnou v jeho provozovně. Zástupce OSA snažil s dotyčným věc projednat, ale ten argumentoval, že poplatky jsou nemorální a nebude je tedy platit. Argumentace byla založena na tom, že již zaplatil poplatky České televizi, že již za pořady zaplatily komerční televize své poplatky a také na § 18 odst. 3 AutZ, ten říká, že Sdělováním díla veřejnosti není pouhé provozování zařízení umožňujícího nebo zajišťujícího takové sdělování.

Podal na něj tedy trestní oznámení pro porušování autorského práva dle § 152 TZ (s trestní sazbou odnětí svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty). Okresní a krajský soud daly za pravdu provozovateli, dovolací Nejvyšší soud věc obě rozhodnutí zrušil a přehodnotil vše úplně opačně, věc tak byla rozhodnuta, okresní soud v novém líčení uložil pokutu a krajský soud ji prominul, ale rozhodnutí potvrdil.

Ústavní soud potvrdil, že stěžovatel svým jednáním jednal v rozporu s autorským zákonem. Výše uvedený odstavec AutZ se vztahuje na jiné případy, kdy dochází k instalaci zařízení na kterém nejsou provozovány autorská díla. Umožnění televizního vysílání tak skutečně podléhá poplatkům, protože v případě ČT se jedná o poplatek za veřejnou službu, u komerčních televizí jde pokaždé o zaplacení za jiný druh účelu a ne nemorální vícenásobnou platbu, každému subjektu šlo o jeho vlastní účel (zisk). Je zde ctěna koncepce, že se sdělováním veřejnosti autorské právo nevyčerpává.

Dále ÚS zpochybnil rozhodnutí NS v otázce naplnění skutkových znaků trestnosti trestného činu, jak v otázce úmyslu, které je v rozhodnutí soudu nejednoznačně podloženo. NS pouze argumentuje proč je potřeba platit autorské poplatky, což určuje protiprávnost činu, ale ne jeho trestnost. Také v otázce polemiky se samotným naplněním skutkové podstaty není uvedeno odůvodnění rozhodnutí. Dochází tak k porušení ústavního práva na ochranu před svévolí stání moci a zaručení práva na soudní ochranu, dle čl. 36/1 LZPS. Dále ÚS argumentuje, že daná věc mohla být nižšími soudy posouzena jako bagatelní a nebo překvalifikována jako přestupek, jak vyplývá z jejich podkladů.

Nejzávažnější částí je pak konec rozhodnutí. Dle ÚS je nutné pokládat trestní právo jako poslední možnost řešení, pokud selžou veškeré další formy. Uvedený spor je z povahy věci primárně věcí občanskoprávní a měl být řešen odpovídajícím druhem řízení, příp. pokud by nevyšlo tak ve správním řízení a až poté mělo nastoupit řízení trestní. Stěžovatel jako provozovatel baru umožnil kontrolu OSA, avšak odmítl placení autorských poplatků s odůvodněním, že je platit nemusí. Tento svůj postup založil na nesprávné, nikoliv však pouze účelově smyšlené, argumentaci. Ústavní soud je přesvědčen, že takovýto spor o výklad autorského práva mohl být snadno vyřešen v řízení občanskoprávním. Trestní právo tak v tomto případě mění postavení stran v neprospěch jedné z nich, když místo druhé nastupuje stát s autoritativními prostředky donucení. Dochází tak k porušení čl. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy (obdobně viz nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 469/04). Trestní právo tak nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu (nález sp. zn. I. ÚS 4/04)

Zláště v případech kdy k ochraně autorských práv byly zřízeny specializované subjekty, je nutno pečlivě zvažovat oprávněnost zahájení trestního řízení. Z pohledu práva autorského je nepřípustné, aby se kolektivní správce autorských práv zbavoval své úlohy hájit práva autorů jejím přenesením na orgány činné v trestním řízení. Podání trestního oznámení na osobu porušující autorská práva nezbavuje kolektivního správce povinnosti domáhat se vzniklých nároků cestou občanskoprávní, kterou mu ukládá § 100 odst. 1 písm. i) autorského zákona. V trestním řízení nemohl být přiznán nárok na zaplacení poplatku správci.

Samozřejmě, že je třeba se řídit zásadou, že každý trestní čin má být potrestán, ale mělo by se přihlédnout i k výše uvedeným výtkám ÚS. Do budoucna tak budou muset činit veškeré soudy, pro něž je rozhodnutí ÚS závazným. ÚS předešlá výše uvedená rozhodnutí zrušil.

Text nálezu 1 ÚS 69/06 (k trestnosti reprodukce děl bez smlouvy s kolektivním správcem autorských práv)

Související nálezy pod sp. zn. IV. ÚS 469/04, sp. zn. I. ÚS 4/04

Ústava, LZPS – Listina, AutZ - Autorský zákon, TZ - Trestní Zákon